Srpen 2010

Hrad 3.kapitola-Já nikam neodejdu (část I)

29. srpna 2010 v 11:51 | Alesa Cullen
Otevřela jsem oči do setmělého pokoje. Byla jsem otočená směrem k oknu. Sakra,byl to jen sen. Myslela jsem si to. K mé velké radosti mě z přemýšlení vytrhlo něco studeného obtočené kolem mého pasu. Byla to jeho ruka. Propletla jsem s svoje prsty stěmi jeho. A do ucha mi zaznělo: ,,Ahoj." Jeho andělský hlas byl ještě kouzelnější,než jsem si ho pamatovala. ,,Ahoj." Řekla jsem s úlevou,tak znatelnou,že se i Chris zasmál. ,,Odpočinutá?" ,,Ano,nikdy jsem se nevyspala líp." Řekla jsem a protáhla se. Otočila jsem se k němu,abych se utopila v jeho dokonalých očích. Zásah. Další vlna lásky mě zasáhla jako šíp do srdce. ,,Kolik je hodin?" Přítmí za oknem mě mátlo,nevěděla jsem,jestli je brzo ráno,nebo pozdě odpoledne. ,,Je sedm hodin,odpoledne." ,,Ale né."Zaúpěla jsem. ,,Co je?" Jeho hlas byl polekaný,pořád má pocit,že něco dělá špatně. ,,Nechápeš? Prospala jsem celý den,přišla jsem o celý den s tebou." Ulevilo se mu,usmál se. ,,Byl jsem přece celou dobu tady,navíc,máme těch dnů před sebou tolik." Náhle jsem si vzpomněla na Sáru a na kluky. ,,Měla bych si jít udělat nějaké ty lidské nezbytnosti. Navíc,Sára o mě určitě bude mít starost." ,,Co jí řekneš?" Sakra,to mě vůbec nenapadlo,ztrácím s ním pojem o realitě,za to můžou ty jeho oči. ,,Co bych jí měla říct?" Na chvíli se zamyslel. ,,To záleží na tobě..." Jeho obličej byl nečitelný,kéž bych tak věděla na co myslí,vždycky,když se takhle tváří. ,,Ráda bych jí řekla pravdu,ale nevím,jak na to s tebou jsem." Sklopila jsem oči. On mě něžně vzal za bradu a zvedl mi hlavu,abych se mu dívala do očí. ,,Jak na tom se mnou jsi? To nevíš? To je mi líto." Byl smutný,zase,pořád způsobuji jeho smutek. ,,Myslím tím,že vím,jak je to z mé strany,nevím,jak to máš ty." ,,Tak to mě mrzí ještě víc...Miluji tě Victorie,to nikdo a nic nezmění,tak že,pokud tedy chceš,převedeno do mluvi dnešní mládeže,můžeš říct,že jsem tvůj kluk,pokud mě tedy budeš chtít..." Teď to byl on,kdo klopil zrak,jeho oči byli schované za neproniknutelnou bariérou hustých řas. A teď jsem to byla já,kdo zvedl hlavu jemu. ,,Na světě neexistuje nic,co by změnilo to,jak jsem teď šťastná,že to cítíš jako já." A pak mě políbil,sice zase opatrně jako předtím,ale to stačilo,stačilo by mi to na zbytek života. 
,,Slibuješ,že nikam nezmizíš,když teď půjdu za Sárou?" ,,Kam bych bez tebe šel? Budu tady,slibuji." Jako omámená,jsemvyklopýtala z pokoje,tváře mi hořeli. Vrazila jsem do pokoje tak prudce,že Sára,která seděla u stolu a hypnotizovala telefon nadskočila. ,,Vicky!" Zakřičela s úlevou. ,,Jsi v pořádku? Kde si sakra byla?" Musela jsem se vymanit z jejího obětí,abych jí mohla odpovědět. ,,Byla jsem celou dobu tady na hradě,no vlastně,přišla jsem sem ráno...To je na dlouho." Zakroutila jsem hlavou,jako by mi to pomohlo srovnat myšlenky. ,,Byla jsem s Chrisem." Přiznala jsem tiše. ,,Co-Co že? No teda...Pověs mi všechno,co se mezi váma stalo? Je to vážný?" Sesypala na mě tolik otázek naráz,že jsem nevěděla na kterou jí mám odpovídat. ,,Nestalo se nictakového,na co myslíš ty,o to tu nejde...A jestli je to vážný? Páni Sáro,jsem do něj blázen." Sáře zářili oči. Odcházela jsem do koupelny,osprchovat se,vyčistit si zuby a převléknout se,tak na mě musela mluvit hlasitěji. ,,Tak to je...no...já nevím. Je naprosto úžasnej,máš obrovský štěstí..Ale stejně je na něm něco zvláštního." Neodpověděla jsem,ponořila jsem se do pocitů,které ve mě uvolňovala horká sprcha. Když jsem měla vše hotové,v rychlost samozřejmě,vyšla jsem z koupelny rovnou ke dveřím. ,,Počkej!" Zavolala za mnou Sára. ,,On je ještě tady?" Jen jsem se na ni usmála. ,,Tak že,ty asi nebudeš dnes spát tady v pokoji že?" Pochopila to. Jen jsem zavrtěla hlavou. ,,Vick,je něco,co mi tajíš,poznám to na tobě." Jen jsem se usmála. ,,Jednou ti to řeknu Sáro,slibuji. Měj se,uvidíme se zítra." ,,Dobře,užij si to,mám tě ráda." Řekla povzduvivě,když už jsem stála v otevřených dveřích. ,,Já tebe taky." Nahoru jsem šla pomalu,přemýšlela jsem. O tom,že to ode mě není vůči Sáře fér. O tom,jak rychle pro mě přestallidský svět,obyčejný existovat. Nikdy před tím nemělo nebe takovouhle barvu,nikdy před tím,mi nepřipadalo tohle studené kamenné místo tak nádherné. Byla jsem u dveří. Než jsem stihla vzít za kliku,otevřel mi. A moje myšlenky se zase rozutekli. ,,Vítejzpět." Řekl mile. ,,Ahoj." Zašeptala jsem. ,,Co chceš dělat? Na to jít zase spát je asi brzo,tak co bys chtěla dělat?" ,,Nevím,cokoli. A ty?" Na chvíli se zamyslel. ,,Možná by jsme se mohli jít někam projít...Vlastně,chtěl bych tě s někým seznámit,ale to až později." Bylo mi jedno,co budu dělat,jen když budu s ním. ,,Jasně,půjdeme ven." Souhlasil jsem. Scházeli jsme po schodech,já jsem šla napřed,Chris se ještě chtěl stavit za Tomem,který byl na druhém patře. Narazila jsem na Sáru s klukama. ,,Vick,že se taky ukáž..." Nedořekl Lukáš a mě bylo jasné,že se mi za zády,jako vždy nepozorovatelně objevil Chris. Cítila jsem se tak nějak zvláštně. Jako by kluci z něho měli snad respekt. Ale Chris,slušnému chování jako vždy dostál. ,,Omluvám se,ani jsem se nepředstavil." Natáhl ruku směrem k Lukymu. ,,Jsem Chris,Chris Lewiss." Jeho hlas byl tak zdvořilí,že to kluci ani Sára moc nechápali. ,,Lukáš...Tohle je Kuba a Sára." Chris si potřásl rukou i s kubou a pak se Sárou. ,,My už se známe." Mrkl na Sáru,když jí podal ruku. Vážně,nebyla to jeho vina,jak působil na lidi,musela jsem se zasmát,když Sára jen stála a koukala. ,,Omluvám se,že jsem tě tehdy tak odbyl,ale už tehdy jsem patřil někomu jinému,jen jsem to tehdy ještě nevěděl." Řekl s úsměvem a stočil svůj pohled směrem ke mě. A já se zase topila,nemohla jsem od něj odtrhnout oči,dokud znova nepromluvil. Tentokrát,ale jeho hlas nabral jiný podtón. Střelil očima směrem k Lukášovi a řekl. ,,Ještě že teď už to vím a nic to nemůže změnit." Znělo to jako výhrůžka na něco,co nikdo nevyslovil. Ale Lukáš neřekl nic,jen kývnul na souhlas. ,,No,my si půjdeme po svých,chtěli jsme se podívat tady okolo,k tézřícenině,jak říkala Vicky například." Podívala jsem se na Chrise,abych odhadla co si o tom myslí. ,,Ano,tam je to hezké,ale ne moc bezpečné. Neměli by jste chodit mezi stěny,Je to už hodně zchátralé a neustále tam něco padá." Promluvil s ledovým klidem Chris. ,,Aha,tak by asi bylo lepší,kdyby jsme se tam jen podívali." Řekla Sára. ,,Tak se mějte." Dodala a mrkla na mě,když odcházeli. 
Taky jsme šli ven,ale na opačnou stranu. Uvědomila jsem si,že díky své fascinaci zříceninou,jsem se nikdy nevydala na opačnou stranu. Ruku v ruce jsme šli mlčky až na konec příjezdové cesty,za bránu Cornellu.

Prázdniny

24. srpna 2010 v 13:40 | Alesa Cullen
Prázdniny se nám chýlí ke konci a já tak nějak přemítám o tom,jaké byly. Musím říct,že pro mě to bylo přesně takové léto,jaké jsem si vždycky přála. Zažila jsem to,co by holka v létě měla zažít. Bylo koupání,krásné teplé letní noci s kámošema u vody. Pár výletů a hlavně,žhavá letní láska. Taková ta,co má šanci být tak úžasná jen v létě. Ano,přesně taková o které jsem dřív jen četla.(něco podobného jsem zažila jen jednou a to už je celkem dávno a nebyl to takový adrenalin jako teď) 
Jen si představte,letní noc,kdy je tak teplo,že se můžete koupat,vzduch voní létem...A první pusa ve vodě,kdy vaši kamarádi jsou na břehu. Podotýkám,že tahle romance byla tak nepřípustná,že se o ní nesmí nikdo nikdy dozvědět(krom pár lidí kterým bezmezně důvěřuji)
A pak,pár útěků,polibků...A i něčeho víc........
Bylo to prostě úžasné,pravá,žhavá letní romance. A i když vím,že by tahle láska nemohla mít budoucnost(snad ve světě,kde bych já nebyla tím kým jsem a on nebyl tím kým je,by tahle láska byla to nesladší,co by mě mohlo potkat) nelituji toho,proto že to bylo úžasné.
Ale léto končí a s ním i tahle láska,ale kamarádi a skvělé akce s nimi zůstávají a s tím i kousíček lásky v nás dvou.
A kdo ví,možná za rok,se zase půjdeme vykoupat a měsíc bude svítit stejně jako tehdy...Kdo ví,co bude?
Shrnuto a podtrženo,bylo to jedno z nejkrásnějších lét,které jsem zažila.
A jaké bylo to vaše?

Hrad 2.Kapitola-Začátek konce(Část III)

20. srpna 2010 v 16:44 | Alesa Cullen
Tak pokračujeme holky

Chceš spřátelit? Pravidla pro SB

18. srpna 2010 v 15:56 | Alesa Cullen
Tak jsem dala dohromady nějaký ty moje podmínky pro spřátelení,není to nic drastického,nemožného a podobně,jen věci,který by bylo fajn,dodržovat. Samozřejmě,to co chci po vás,platí pro mě a já to budu dodržovat taky.

Ptejte se :-)

18. srpna 2010 v 8:41 | Alesa Cullen
Chcete se mě na něco zeptat? Ptejte na na cokoliv,co vás o mě zajímá. Odpovím na cokoliv,tak že předsudky stranou a do toho.

Reklamy

18. srpna 2010 v 8:39 | Alesa Cullen
Začínají se mi tu objevovat reklamy pod povídkami,kde nemají co dělat. Pokud potřebujete dát reklamu,dejte ji sem,já si to přečtu,hlásnu a pod. Všechny reklamy,co najdu jinde než tady,okamžitě mažu. Díky za pochopení.

Díky Verion ♥

17. srpna 2010 v 17:00 | Alesa Cullen
Diplomek za SB 
gr

Hrad 2.Kapitola-Začátek konce(Část II)

17. srpna 2010 v 12:05 | Alesa Cullen
Omluvám se za případné překlepy,nebo chyby,dnes jsem neměla čas to zkontrolovat. Hezké počtení vaše Aleska♥

Zdravím

17. srpna 2010 v 9:08 | Alesa Cullen
Ahojky. Dnes,kolem poledne vám sem hodím další část hradu. Pak se budu pilně věnovat psaní další povídky do soutěže+dokončování povídky do další soutěže+psaní další kapitolky hradu. Ale nemusíte se bát,hrad píšu s předstihem. Tady jsme na druhé kapitole a já začnu dne pátou,tak že se nemusíte bát,že by jste museli na další část čekat. Mám vás ráda,vaše Aleska♥

Hrad 2.Kapitola-Začátek konce(Část I)

14. srpna 2010 v 14:27 | Alesa Cullen
Jsme na druhé kapitolce,kde se začne konečně něco dít,tak že hezký počtení a nezpomeňte mi napsat koment,jak se vám to líbilo.

Hrad 1.kapitola(část III)

13. srpna 2010 v 17:52 | Alesa Cullen
Tak že,máme tu poslední část první kapitolky. A na co se můžete těšit v té další? vicky potká poprvé svého prince. Tak čtěte a hlavně komentujte.


Soutěžní povídka-Přijela jsem do Voltrry a....

12. srpna 2010 v 14:32 | Alesa Cullen
Volterra,starobylé a krásné město. Město,které je pod ochranou velmi staré a mocné upírské rodiny-Volturovích. Ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Je to asi padesát let,co jsem přijela do Volterry a záhadně se ztratila. Byla jsem tu s rodiči a šla se večer projít. Byla jsem mladá a hloupá. Když jsem potkala partu místních,byla jsem moc ráda,že mě pozvali,abych šla s nimi do místní hospody. Tehdy jsem to s pitím hodně přehnala,všichni mluvili docela dobře anglicky,tak že jsme si rozuměl a když jeden z nicnavrhnul,že vylezeme na věž kostela,nebyla jsem proti. Ale jak to tak bývá,alkohol sebou nese i riziko ztráty rovnováhy. Schody byli tak strmé a mě se tolik točila hlava. Pak už si jen pamatuju jak jsem padala. Pak byla tma a zima. Další,co si pamtuju je ta nesnesitelná pálivá bolest,jako by mě někdo pálil za živa. Mými žilami jako by se rozléval oheň a já křičela,ale neslyšela jsme svůj hlas. Trvalo to tři dny,tři nesmírně bolestné dny. A pak jsem cítila,jako by pálení pomalu začalo ustupovat,stávalo se snesitelnějším,až nakonec ustalo úplně. Když jsem otevřela oči,nepoznávala jsem nic a nikoho kolem sebe. Byla jsem v obrovské staré posteli,stěny byli tmavé,okna byla zakrytá těžkými vínově červenými závěsy. Kolem mé posteli stáli dvě postavy,na sobě měli tmavé pláště až ke kotníkům. Jedna z nich byla dívka,menší než já sotva patnácti letá a druhá postava byl chlapec asi ve stejném věku jako dívka. Oba byli velice krásní. Najednou jsem ucítila něco nepopsatelného,trýznivou bolest v mém krku,jako by mi krk někdo zevnitř řezal nožem. Instinktivně jsem se z krk chytila a chlapec i dívka se usmáli. ,,Žízeň?" Zeptala se dívka. ,,Ahoj,já jsem Jane Volturiová,tohle je můj bratr Alec." Ukázala na chlapce. Potom mi vysvětlila,co se stalo,kdo je ona a kdo jsem teď já. Pak mě odvedli do veliké místnosti na jejímž konci stáli tři trůny. Na nic seděli Aro,Marcus a Cius. I oni mi vše vysvětlili,zejména jak se chovat,co nesmím dělat,aby náš druh nebyl odhalen. Ptala jsem se na rodiče.Aro mi řekl,že jsou v pořádku a stále mě hledají. Poprvé jsem svoji žízeň uhasila ještě týž noc. Jistě,ta představa sice může někomu připadat odporná a děsivá,ale ne tak jako taspalující bolest v krku. Nežilo se mi s nimi špatně,naopak. Aro byl vždy velmi milý a laskavý a díky mému talentu,která se projevil po mé přeměně jsem se společně s Jane stala Arovým oblíbencem. jane umí vyvolat bolest už jen pouhým pohledem a já zase umím číst myšlenky. Ubíhali roky,desetiletí...Čas se pro mě stal nedůležitým,ale něco mi přece pořád chybělo,ale já prostě nemohla přijít na to,co to bylo. ,,Aro,odjíždím." Řekla jsem jednoho rána. ,,Kam?" Ptal se mě zmateně Aro. ,,Nevím,prostě se nudím,chci na nějakou dobu odjet. Asi někam do Ameriky. Četla jsem o jednom městečku,jménem Forks je tam prý téměř celý rok zataženo,tam asi pojedu." ,,Bránit ti nemohu Bello,jen mi slib,že se vrátíš." Přikývla jsem na souhlas a vyšla tajným východem z hradu až za brány města. Forks bylo vážně takové jak jsem si ho představovala. Zatažené nebe ze kterého se bez ustání mrholilo,bláto pokryté zeleným porostem jsem ale nečekala. Našla jsem si malý domek v lese,peněz mám dost,to pro mě nebyl problém. Problém ale bude jak v takto malém městě lovit nenápadně. Šla jsem se proběhnout do lesa,trochu si vyčistit hlavu. Neuběhla jsem ani deset kilometrů a narazila jsem na skupinku našich. Bylo jich moc,myslela jsem si,že takto žijeme jen my,Volturovi. I oni si mě všimli. Bylo jich sedm. Nádherná blondýnka a velký svalnatý kluk,pravděpodobně tvořili pár. Malá tmavovláska a světlovlasý kluk,asi také.Blonďák,pravděpodobně nejstarší z nich,velmi hezký a žena s karamelově hnědými vlasy byl jisto jistě pár,ti se drželi za ruce. Pak také kluk,moc hezký s bronzovými vlasy. Ale byli jiní,než upíři které jsem viděla. Jejich oči nebyli rudé jako ty moje,ani černé,hlady ale topazové,jako med,nebo karamel. ,,Ahoj." Pozdravila jsem,když jsem byla jen pár kroků od nich. ,,Buď zdráva." Odpověděl ten blonďák,vypadá to,že on je vůdcem této skupiny. ,,Já jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina." Řekl a ukazoval na jednotlivé členy. ,,Rosalie." Tak krásná blondýnka. ,,Emmett." Ten vypracovaný. ,,Alice." ta malá černovláska. ,,Jasper." její přítel ,,Moje žena Esme a Edward." Nikdo z nich o ničem moc nepřemýšlel,až na krásnou Rosalii,měla vztek,zdálo se jí,že její Emmett na mě kouká příliš dlouho. Musela jsem se usmát. Nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího než ji,ano i já jsem byla krásná,to prostě k nám patří,že svou krásou vábíme svoji kořist,je to pro nás tak jednodušší.,,Já jsem Bella." Řekla jsem ,,Bella
Volturiová." V tu chvíli všichni ztuhli,jen na mě nevěřícně zírali. Hlavou jsem jim všem honily velmi zmatené myšlenky,až na Edwarda,ten nepřemýšlel o ničem konkrétním. Ano,jméno naší rodiny je všeobecně známo,ale já dosud nevěděla jak moc,nikdy jsem neopustila zdi Volterry. ,,Moc rádi tě poznáváme Bello." Řekl mile Carlisle a pozval mě k nim domů. Cullenovi byli zvláštní,tvrdili,že dokáží fungovat bez lidské krve. Kdo mě ale zaujal nejvíc byl Edward. Byl jiný,než zbytek jeho rodiny,byl zdrženlivý a moc se mno nemluvil.Těžko říct,čím to bylo,možná tím,že mě vůbec nezná,nebo tím,kdo je moje rodina. Ale každopádně myslela na mě,na moje oči,na můj obličej,v jeho mysli bylo jen to. V průběhu večera se uvolnil,začal si se mnou povídat,smát se...A v tu chvíli jsem byla ztracená.Bylo to jako šíp přímo do srdce. jo by se moje půl století mrtvé srdce probudilo azačalo znovu být. Všimla jsem si,že máme stejný dar,čtení mysli a pak jsem si s ním celou noc povídala v myšlenkách. Když jsme se oba smáli nevyřčenému vtipu,ostatní se začali taktně vytrácet. Povídali jsme si o svém lidském životě i otom
upířím. A já začala mít čím dál víc pocit,že jsem se zamilovala. a Edward? Nebylo tomu u něj jinak.........Uběhl rok a já a Edward jsme byli stále spolu,už jsem věděla,že to byl on,kdo mi v životě chyběl. Vzdala jsem se kvůli němu lovu lidí,přiznávám,nebylo to lehké a občas jsem trochu podváděla,ale po čase už jsem se dokázala ovládat velmi dobře. Jednou ráno,byli jsme zrovna s Edwardem v mém,tedy teď už v naše, domku,do kterého,ačkoliv nespíme jsme si pořídili obrovskou postel. Jen tak jsme leželi v posteli a hráli jsme ,,duševní slovní fotbal" když mi zazvonil telefon. ,,Ano?" ,,Bello,sestřičko tak ráda tě slyším." Byla to Jane. ,,Ach,já tebe taky,jak se vám všem vede?" ,,Díky,celkem dobře. Chce s tebou mluvit Aro." Věděla jsme,že Aro už jistě všechno ví,že mu bude jasné,že jsem se dala na zvířecí krev,Aro a Carlisle se totiž znají. ,,Zdravím Aro,jak se ti vede?" ,,Velmi dobře zlatíčko,ale bylo by mi mnohem lépe,kdybys si mi vysvětlila,co se děje. Slýchám tolik věcí o tobě a tvém nynějším životě...Rád bych to ovšem slyšel od tebe." Nemýlila jsem se. ,,Ach Aro,to je na velmi dlouho. Zamilovala jsem se,myslím,že tohle vysvětluje vše." Aro se na chvíli odmlčel. ,,Ano,to jistě. A jak se má můj přítel Carlisle? Získal tě pro svůj neortodoxní způsob život." ,,Ano,myslím,že si vedu velmi dobře." ,,Těší mě,že jsi šťastná,jen mě mrzí,že jsme tě ztratili." Zněl smutně a to jsem nechtěla,Ara mám velmi ráda. Ať už se o něm vypráví cokoliv,ten kdo ho pozná,ví jaký je. Ano,někdy je trochu krutý,ale je v případech nezbytně nutných. Jinak je velmi laskavý a obětavý. ,,Tak to není,neztratili jste mě,vždycky budete moje rodina a Volterra bude vždy můj domov,budu za vámi jezdit jak jen to bude možné,nezapomeň,že náš čas je neomezený." ,,Dobře,máš pravdu. Tak buď šťastná holčičko a brzy nás navštiv a Carlisle a jeho rodina ať přijedou také,nezapomeň mu ode mě vyřídit mnoho pozdravů." ,,Jistě ráda. Opatrujte se a vyřiď Jane,že ji mám ráda,sbohem Aro." ,,Sbohem Bello." A pak? Jistě,zní to jako klišé,ale pak jsme prostě byli šťastní,ale né až do smrti,ale až do skonání světa. Vzali jsme se,svatbu jsme měli ve Volteře.aro byl moc Šťastný,když jsme přijeli s jeho starým přítelem Carlislem a jeho rodinou. Často se do Volterry vracíme,koneckonců,stále je to můj domov.

Diplomek

12. srpna 2010 v 11:43 | Alesa Cullen
Díky moc Adel123

Soutěžní povídka-Smrt Belly

12. srpna 2010 v 8:37 | Alesa Cullen
Můžeme?" Zeptal se mě Edward,můj manžel,a přidržel mi dveře od auta. ,,Ano,jedeme." Jmenuji se Bella Cullen a je mi v podstatě 10let. Ano,právě před deseti lety jsme se probudila do nového života,jako upírka. A tehdy se nám narodila Renesmee,naše milovaná dcerka. Vyprávět náš celý příběh,by bylo na dlouho. Stručně řečeno,jsem se jednoho dne přistěhovala do deštivého městečka jménem Forks,ke svému otci. Zpočátku jsme byla přesvětšena,že se toto místo stane mým osobním peklem na zemi,ale hned první den v nové škole jsme je potkala. Edwarda a jeho rodinu. Na první pohled by upoutali každého,byli krásní,ale ne tak,jao třba celebrity,byli,jako andělé. Pak mě Edward zachránil před jedoucím autem,tehdy mi došle,že není jen tak obyčejný člověk. Později,mi můj kamarád Jacob,který je jen tak mimochodem vlkodlak,vyprávěl příběhy,staré strašidelné příběhy jeho kmene. Dozvěděla jsme se tedy,že je Edward upír. Po všech dramatech a problémech jsme se nekonec vzali a na krásném ostrově Esme-Edwardovi matky strávili líbánky a počli Renesmee. Při jejím porodu jsme vpodstaě zemřela a Edwardovi,který byl až do té doby zásadně proti nezbylo,než udělat mě jednou z nich,upírkou. Od té doby žijeme šťastně,až na pár nepříjemností po narození Renesmee. Naší dcerce je teď deset let,její růst se konečně zastavil. Vypadá teď jako sedmnáctileté děvče a je i psychicky tak vyspělá. ,,Mami,vážně vám nevadí,že nepojedu?" Zeptala se mě Nessie když už jsme seděli v autě připraveni odjet. ,,Byli bychom sice raději,kdybys jela s námi,ale chápeme,že nechceš ve škole zameškat." Odpověděl Edward za nás za oba. ,,Ale žádné návštěvi Jacoba Blacka bez dozoru Alice,jasné?" ,,Jistě,tati." Jacob a Nessie nám teď dělají starosti. Jacob se do ní otiskl hned jak se narodila a začínám mít pocit,že i její cit k němu se dost změnil,tak že je nechceme nechávat osamotě,alespoň zatím. Rozloučili jsme se a vydali se na cestu. Na cestu do Denali. V Denali žije kaln podobný tomu našmu,který se také vzdal lidské krve. Přiznávám,že pro mě s setkání s krásnou Tanyou nebyla příjemná,zvláště když vím,jak moc kdysi toužila po Edwarovi. Navíc,nikdy jsem nezapoměla na Tanyin zlostný pohled,když jsme tam byli naposledy asi před pěti lety i s Nessie,ani na to jak ustaraně se tehdy Edward tvářil,zachytil něco v její mysli,když jsem se ho zeptala řekl jen:Přijde mi,jako by spřádala nějaký plán,něco jako pomstu,ale neboj se,znám Tanyu dlouho,ono ji to přejde. Pak už jsme o tom nemluvili. A upřímě řečeno,zapoměla jsme na to,jen díky tomu,že je jedeme navštívit,jsem si na to vzpoměla. Cesta uběhla velmi rychle,možná i proto,že jsme celou cestu zbožně zírala na svého manžela,Edwarda. Pořád nechápu,jak je možné,že jsem měla tolik štěstí. ,,Výtám vás,Edwarda." Tanya se tvářila mile,Edward měl asi pravdu,zdálo se,že na svou pomstu již zapoměla. ,,Ahoj Tanyo." Odpověděl stejně mile Edward. ,,Kde jsou ostatní?" Zeptal se. ,,Och,museli naléhavě odjet,vrátí se až za týden. Bylo jim velmi líto,že vás propásnou,ale opravdu to jinak nešlo." Odpověděla a vedla nás do domu. Nebyla mi představa toho,že tu budeme jen mi tři moc příjemná,ale byl tu se mnou přece Edward,tak co. Jen co jsme vstoupili do domu,všechno jsem pochopila,ona se svého nápadu nevzdala,jen ho promyslela a dotáhla do konce. Jen co se za námi zavřeli dveře,obstoupilo nás několik postav. Některé z nich jsem poznala,což mě vyděsilo mnohem víc. ,,Vítáme tě Edwarde." Řekl s úsměvem Aro ,,Bello." Dodal. ,,Ani nevíš,jak jsem rád,že jste nás podstili svojí milou návštěvou." Byl tam Aro,Alec a malá Jane,také Tanya samozřejmě a několik dalších upírů. Nejvíc mě upoutala hubená dívka s zvláště tmavými až nafialovělími vlasy. V něčem mi připomínala Victorii,ačkoliv jí vůbec nebyla podobná,byla jen stejně děsivá. ,,O co tu jde Aro?" Zeptal se Edward. ,,Copak příteli,neslyšíš naši mysl?" Aro se děsivě zasmál. ,,To bude nejspíše zásluhou nového přírustku do naší rodiny. Tohle je Samuel." Řekl a rukou mávnul k mladému,zrzavému chlapci. Edward zlostně vrčel a mě tahle situace začala docházet. Chtěla jsme použít svůj ochraný štít a schovat tak mě i Edwarda,ale nešlo to. ,,Nesnaž se Bello." Vyštěkla zlostně ta zvláštní dívka z fialovými vlasy.  ,,Já umím odříznout zase tvůj talent. Ty mě asi neznáš,ale já znám tebe. Můj bratr zemřel jen kvůli tobě. To tebe tehdy bránili tvoji psí přátelé." ,,Lurent..." Zašeptala jsme ohromeně. ,,Ano,Lurent byl můj bratr. Po té,co se Victoria dozvěděla o jeho smrti,našla si mě. Bylo to už mnoho desetiletí,co jsme se viděli. Vlastně jsme po naší proměně spolu žili jen chvíli. Zvláští viď? Že někdo proměnil dva sourozence...Ale můj bratr zemřel kvůli tobě a to si žádá trest." ,,Já,nevěděla jsem..." ,,To tě ovšem neomlouvá,jsi teď jednou z nás a víš,jaké to je,když tě žízeň ovládne. Je čas,zaplatit." Řekla a přikrčila se ke skoku. ,,Né!" Zavrčel Edward. Ale v tu chvíli už ležel na zemi a Jane se jen usmívala. Dívka na mě skočila a já se s ní prala,její zuby zcvakávali milimetr od mého obličeje a já jen tak tak uhýbala. Ale byla jsme silnější než ona,boj netval dlouho. Už jsme věděla,že vyhrávám a ona evidentně taky. Uskočila a postavila se vedle Ara a Jane. Edward stále ležel na zemi a svíjel se bolestí. ,,Dost,chcete přece mě!" Vykřikla jsem. Jane po mě střelila pohledem a Edward se uvolnil. Než jsme dokázala odtrhnout pohled od Lurentovi sestry,stál na nohou,vedle mě. ,,Ano." Promluvila Tanya. ,,To je pravda. Edward může odejít." ,,Bez ní nikam nejdu." Řekl Edward rozhodně. ,,Jako by někdo z nás čekal něco jiného." Řekla Jane jedovatě. ,,Podívej,Edwarde....Ohlédni se a řekni,kolik tebe a všechny ostatní,tvoji rodinu už stála poroblémů." Tanya mluvila velmi klidně a její hlas nesl stopu svádivosti,těžko říct,jestli úmyslné. ,,Kdyby nebylo jí,byl bys můj,moje sestra by žila,neznepřátelili by jste ji Volturiovi." ,,Podívej Tanyo. Mezi tebou a mnou by nikdy nic nebylo i kdybych Bellu nepotkal. A Irina nás podvedla,zradila nás i vás,jen kůli někomu,koho ani pořádně neznala. Uvěřila Lurentovi,ačkoliv ho znala jen chvíli. No,řekni,jak moc čestný mohl být,když na té louce chtěl Bellu zabít,ačkoliv vy i my si tolik zakládáme na způsobu našeho života. Přidal se k vám a přesto chtěl podvádět." Stalo se přesně to,čemu jsem se vždycky snažila vyhnout a nestalo se to poprvé,i když,víc bych to čekala ve svém lidském životě,než teď. Edward byl rozhodnutí mě bránit,ale já věděla,že tentokrát to vyjít nemůže,že tohle je můj konec. Naše schopnosti byli byli zablokovány jejich schopnostmi,byli jsme jen dva a jich bylo osm. Neměli jsme nejmenší šanci dostat se z toho,tedy ne oba. Jak moc jsem ráda,že je Renesmee doma,že nejela. A musím udělat cokoliv,aby můj anděl nezemřel se mnou. ,,Nemohli bychom si pospíšit? Chci domů." Řekla malá Jane znuděně. ,,Ano drahoušku,hned to bude." Řekl jí Aro. ,,Tak že. Edwarde." Promluvil. ,,Je to na tobě. Ty můžeš odejít,ale obávám se,že Bella,ne." ,,Aro,nemůžeme to vyřešit nějak jinak,prosím?" A i Edward už věděl,že je tahle situace beznadějná. ,,Je mi líto,ale ne." ,,Přece to,že nějaká parta vlkodláku zabila Lurenta,nepotrestáte smrtí Belly?" Edward křičel,jeho hlas byl zoufalí.,,Edwarde,poslouchej mě." Snažila jsme se mluvit klidně,ne,že bych věřila,že ho přesvětším,aby odešel,ale musím to zkusit. ,,Edwarde,ty musíš jít,já tě prosím,běž. Kvůli mě,kvůli Nessie.Prosím," ,,Snad si nemyslíš,že bych dokázal žít ve světě,kde nejsi? I když Nessie moc miluji,bez tebe prostě žít neumím,nechci a nebudu." Dívali jsme se jeden druhému do očí a já věděla,že je to naposledy. ,,Edwarde,já tě prosím,ve jménu naší lásky,žij,postarej se o Nessie,přece nenecháš volnou cestu pro Jacoba?" ,,Už sem se rozhodl." A mě napadla poslední možnost,poslední možnost jak mého anděla zachránit. Ano,ublížím mu tím,ale co je důležitější než to,že bude žít? ,,Aro,nebudu se bránit a svůj trest příjmám,jen bych chtěla poprosit o jednu věc." Ostatní,Edwarda nevyjímaje byli velice zaskočení,ale Aro přikyvíl. ,,Jistě,jsme přeci přátelé Bello,žádej o co chceš." ,,Je vás tu hodně a na moje zabití stačíte dva,dostaňte odtud Edwarda,násilím klidně,ale ať nezemře se mnou." ,,Né!" Křičel Edward. ,,Absolutně né." ,,Edwarde,jinak to nejde,nenechám tě tu umřít." ,,Bello,prosím,tohle ne."  Musíš se usmívat,říkala jsme si,nesmí vidět,jak moc se bojíš,jak moc si smutná. ,,Nikdy nesmíš zapomenout na to,jak moc tě miluju." Kolem Edwarda už se shlukli čtyři upíři s Jane v čele.Dva z nich ho drželi za ruce,třetí ze zadu kolem pasu a Jane jen stála v dostatečné vzdálenosti aby mohla použít svůj talent. ,,Ne,Bello prosím ne." Můj anděl plakal,bez slz,zlomenými vzliky. A i já plakala,ale jen uvnitř,stále jsme měla klidnou tvář,jen kvůli němu.,,Edwarde,byl jsi a navždy budeš to nejlepší co mě v životě potkalo a ať už budu kdekoliv,vždy tě budu milovat. Řekni Nessie,že ji moc miliju a poděkuj všem doma,že vydželi všechny ty starosti se mnou,hlavně Alice,byla ta nejlepší kamarádka na světě. A Jacobovi řekni,že mu za všechno děkuju,ale jestli Renesmee někdy ublíží,roztrhej ho na kusy. Tak,teď už jdi,vrať se domů,Nessie tě potřebuje." Naposledy jsme se políbili,velmi rychle. ,,Odveďte ho prosím co nejdál,klidně ho odvezte zpět do Forks." Řekla jsme. Jane se podívala na Ara a ten přikývl. Otočila se zpět na mě a řekla, ,,Ráda jsme tě poznala,Bello,jsi jiná,než jsme si myslela." Ještě jeden rychlí pohled na zmučeného Edwarda,který se marně snažil dostat z ocelového sevření silných upírů. ,,Sbohem."zašeptala jsem. A otočila se,abych ho už neviděla. Přistoupil ke mě Samuel a Lurentova sestra. Každý z nich mě chytil za jednu ruku. Zhluboka jsme se nadechla a zašeptala si pro sebe: ,,Miluju tě,Edwarde." ucítila jsem trhnutí a pak už byla jen tma...............................O DVA ROKY POZDĚJI......Stála jsme u schodiště našeho domku. Edward a Nessie seděli u piana a hráli. Oni mě nemohli vidět,ale já viděla je. Byl tu i Jake a Nessie byla tolik krásná ve svatebních šatech,byli to ty samé šaty v kterých jsme se vdávala já. Tolik ses mýlil miláčku,máme duši a nebe pro nás je otevřeno. Ti z nás,kteří se vzdali lidské krve,mají jedno privilegium,nejen nebe,ale i to,že můžeme navštěvovat svoje blízké a i když oni nás nevidí,my vidíme je a víme,že jsou šťastní a že nezapoměli....A já vím jistě,že nelituji toho,že jsme zemřela jen já. Vidím Edwarda,jako dokonalého otce a moji malou Nessie a Jake,jak jsou šťastní. Vidím svatební host,vlky a upíry jak sedí společně,v míru smějí se a vyprávějí si historky. A taky vím,že nezapoměli,byla jsme tam,když Edwarda odvedli domů,viděla jsme Jaka a Nessie plakat a to mi zlomilo moje mrtvé srdce. Ale po čase,zbylo jen to hezké,povídali si o tom,jak jsme se s Edwardem poznali,bylo hezké slyšet znovu,jak moc mě miloval a stále miluje. A ještě jedno vím jistě,svatba Nessi a Jake smaže to nepřátelství našich druhů,.Víte,jak to vím? já totiž věřím..............

Je to zvláštní.

11. srpna 2010 v 14:27 | Alesa Cullen
Je to zvláštní,návštěvnost blogu je dobrá,ale komenty jsou vždy jeden maximálně dva....Ano,stalo se přesně to,čeho jsem se chtěla vyvarovat:Píšu příspěvky sama pro sebe nebo pro jednoho člověka,což mě mrzí,snad se to zlepší :-(

I never forget

11. srpna 2010 v 10:39 | Alesa Cullen
Tahle básnička je vlastně jako zápisek v deníku. je v ní schovaný jeden den. Den,na ktreý nikdy nezapomenu-11.3 2007

Dotázek.

10. srpna 2010 v 21:14 | Alesa Cullen
Nedávno jsem psala dvě povídky na stmivani.eu do soutěže. Vybrala jsme si téma: Smrt Edwarda nebo Belly a Přšla jsem do Volterry a.... Zajímalo by mě,jestli vás to zajíma a chcete si to přečíst. Pokud ano,napište a já vám to sem dám. S láskou vaše Aleska

Dorty

10. srpna 2010 v 13:21 | Alesa Cullen

Mám tady pro vás nálož fotek super dortíků. Nad každým z nich je číslo,do komentů napište,který dort(můžete maximálně tři) se vám líbí nejvíc.

Téma týdne-Upíři

10. srpna 2010 v 0:11 | Alesa Cullen
Už dlouho o tomto tématu přemýšlím,tak že,jsem moc ráda,že bylo vybráno jako téma týdne. A prosím,nehledejte žádnou spojitost s Twilight ságou. I když jsem její fanouškem,veškeré záhady a legendy o mýtických tvorech mě zajímaly dávno před tím,než Twilight sága spatřila světlo světa.Je tu spousta otázek,které by stálo za to zodpovědět. Jak je možné, že ve středověku a ještě dříve vznikly legendy o například Rumunském Varacolaci a Brazilském Libishomen, ačkoliv nikdo z Evropy netušil, že existuje nějaká Amerika? Přesto měly tyto legendy stejný základ: Pijí krev. Přeci tato myšlenka o nemrtvém člověku sajícím krev musela nějak vzniknout. Nemám na mysli pohádky o upírovy se špičatými zuby, kterého zabije slunce a kůl, jak tyto tvory popsal jistý spisovatel Bram Stoker, v jeho knize Drákula. To je hloupost, ale v čem mají ty legendy základ? Mohl existovat upír podobný lidské bytosti, pod jakýmkoliv jménem, který saje lidskou krev? Moje vlastní, občas paranoidní, myšlení mi říká, že mohl. Vždyť všude, kam se podíváme, se vyskytují různé úchylky a nemoci. Mohla se kdysi rozšířit nějaká nemoc, při které člověk vypadal jako chodící mrtvola a prahnul žízní po krvi? Nebo se snad v téměř všech zemích objevil člověk, který vyvolával, že lidská krev léčí a lidé se začali zabíjet? Ale o něčem takovém by snad byla zmínka ve starých spisech, nebo to bylo tak hrozné, že se radši zapomnělo?
Další možností je, že lidé nechali svou fantazii vymknout reálnu, když pozorovali upíry, coby létající myši, jak sají krev dobytku. Nejednoho člověka mohlo napadnout, že když mohou sát krev zvířatům, proč ne člověku? Pak už chyběl jen krůček k tomu, aby z upíra udělali démona, který se dokáže přeměnit na člověka, a může procházet mezi svými, nic netušícími, oběťmi.
Co se týče existence upírů, nic nechybí. Fotografie, výpovědi svědků a prohlášení kněží, ale přes to všechno, kdo v ně věří?
Podle mého názoru tehdy něco takového bylo. Něco,co se skrývalo v temných uličkách těm lidem nahánělo strach a člověk to pravděpodobně nebyl. Ale co současnost? Pokud tehdy něco takového opravdu bylo je možné,aby se to mezi námi pohybovalo ještě dnes? Moje odpověď zní : Ano,je to možné. Lidé dávno nejsou tak pověrčiví jako v dobách minulých. Nežijí ve strachu s bytostí,kterých se báli dříve. Upíři mohou mezi námi chodit nepoznáni,jako lidé. Nemusejí se  plížit za noci ulicemi,nemusí lovit nenápadně,větší počet vražd se prostě dnes přičte sériovému vrahu,kterého nikdo nikdy nedopadne.
Existence upírů,ať na ni máme důkazy nebo ne,pro nás nejspíše zůstane navždy tajemstvím a víte co? Možná to tak má být,možná mají zůstat těmi tajemnými tvory kteří jsou tolik děsivý a fascinující zároveň. Co se mě týče,já mám jasno,já věřím A co vy.....?

Hrad 1.kapitola(část II)

9. srpna 2010 v 10:39 | Alesa Cullen
,,Mami? Já ti musím něco říct a prosím tě nenaštvi se na mě." Máma neodpověděla,ale tvářila se dost vážně a zároveň zvědavě,co ze mě vypadne. ,,Já,Sára,Lukáš a Kuba odjíždíme příští týden na měsíc do Anglie. Nemusíme nic platit,jen budeme obden provázet turisty na hradu na kterým budeme i bydlet. Mami,než na mě začneš křičet,pomysli,jaká je to příležitost někam se podívat