New life.

22. října 2010 v 8:34 | Alesa Cullen
Ahoj všem. Začala jsem psát new povídku.
Vím,jsem děsná,znám se,jak pořád něco nestíhám a klidně si začnu psát novou povídku,aniž bych měla dopsaný hrad. 
Ale já jsem v hradu dost napřed,navíc,inspirace přichází sama,s tím nic nenadělám. 
Snad se vám nová povídka bude líbit,upozorňuji,že nebude mít tolik pokračování jako hrad,ale snad si  i tak získá stálé čtenáře.
Hlavně také berte ohled na to,prosím,že jsem ji nestihla zkontrolovat,za případné chyby se hrozně omlouvám. 
Hlavně okomentujte,ať vím,jestli ji sem mám vůbec ještě dávat.
Díky s láskou vaše Aleska♥

                                                         KDYŽ NEMÁŠ CO ZTRATIT.
                                                                        ČÁST 1 
Jak jsem se sem vlastně dostala? Říkala jsem si,když jsem stála uprostřed setmělé a děštěm zmáčené ulice cizýho města. 
Asi bych to měla vzít od začátku,povědět kdo jsem a proč jsem tady. 
Jmenuji se Sofie a jem dvacet jedna let. Pocházím z malého městečka,moje máma nikdy neměla moc peněz,můj táta odešel když mi bylo sedm a už se nikdy nevrátil. 
Až když jsem byla mnohem starší mi máma řekla,že se už hodně dlouhou dobu hádali a že si našel přítelkyni a odstěhoval se s ní do Anglie. 
Máma byla dlouho sama,teprve před dvěma lety si našla přítele a za nedlouho se jim narodil můj malý bráška. 
Mámin přítel je fajn,máma mě nijak nenutila do hlídání bratra,ale já prostě měla pocit,že už tam pro mě není místo. 
Od mámi jsem si zjistila,kde by táta měl žít a vydala se na cestu. Máma z toho neměla radost,snažila se mi to rozmluvit,ale já prostě nechtěla mámě zůstat na krku,jako balvan ze života s tátou. Měla nový život a já byla dost stará abych se o sebe postarala. 
Peníze nebyli problém,měla jsme dost naspořeno v bance,spoření jsem zrušila a vydala se do neznáma,do Londýna.
Po dvou hodinách bloumání jsem konečně našla ten dům,který by měl patřit mému otci. Vůbec jsem nevěděla,jestli mě tam bude chtít,ale přiznávám,že jsem na to moc nemyslela. 
Otevřela mi nějaká paní a já se jí ptala na otce. Řekla,že ona tu bydlí už deset let a že můj otec byl majitelem domu před ní,že odjeli,možná někam do Ameriky,že o něm už pak nikdy neslyšela.
A tím se vracíme na začátek,k té setmělé deštivé ulici. 
Ještě chvíli jsem tam stála. Slzy mi ztékaly po tváři a spojovaly se s deštěm. Pak jsme se vydala směrem k autobusové zastávce. Nohy jsem měla těžké,promočená. Moje boty ťápali a čvachtaly,po tom dlouhém tichu mi ten zvuk byl hrozně nepříjemný. Naštěstí byla zastávka blízko a nikdo v ní nebyl. 
Ještě jsem vystčila hlavu ven,rozhlédla se,jestli nikdo nejde. Vyndala jsem z tašky suché oblečení a převlékla se. Hned mi bylo líp. Hned ráno si zkusím najít nějako ubytovnu,možná i malý byt bych zvládla z toho co tady mám  a pak bych si našla práci. Ale dnešní noc musím přečkat tady. Vytáhla jsem si svůj sešit a začla kreslit,anděla,jako vždy. 
Moji andělé ale neměli tvář. Jak jsem jim mohla dát tvář,když jsem žádného anděla nikdy neviděla? Jak můžete dát podobu něčemu co neznáte? Tak moji andělí měli vždy skloněnou hlavu,nebo byli otočeni zády. 
Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk tichých hlasů,kroky přes bubnování deště do střechy slyšet nebylo. Vzhlédla jsem od své kresby a dívala jsem se směrem k otevřeným dveřím zastávky,čekala jsem až kolem mě chodci projdou. Nebo se snad budou chtít také schovat? Tahle představa mi zrovna moc příjemná nebyla,byla jsem uprostřed noc v uplně neznámém městě,na odlehlém místě,stát se mohlo cokoliv. Mohl to být kdokoliv. Od opilích kamarádů vracejících se z večírku po zamilovanou dvojci schovávajíc se před deštěm. Upřímě řečeno,nevím co by bylo horší. Jestli strach z opilích kluků nebo smutek při pohledu na zamilovaný pár. 
Láska,ta se mi krutě vysmívala. Když se přeci jen objevil někdo,kdo o mě měl zájem,odmítla jsem ho. Pořád čekám na někoho výjmečného na někoho k němuž bude láska tak krásná a nebezpečná zároveň. ,,Moc koukáš na filmy. " Říkávala mi moje kamarádka. Možná,ale já vím,že na mě někde ten můj osudový kluk čeká,prostě to vím.
Přes místnost přeletěli dva dlouhé stíny,jak dvě postavy prošly kolem okna. Přikčila jsem se v rohu a doufala,že si mě nevšimnou a prostě půjdou dál. Ale nestalo se. 
Zastavily se u dveří a dívaly se směrem ke mě,jako by celou dobu věděly,že tam jsem. Nebylo jim vidět do tváře,jak stály u dveří zády ke světlu,až poté,co vešly jsem jim uviděla do tváře a ten pohled mi vyrazil dech. 
Byly to dvě ženy,dívky spíše řekla bych. Byly oblečené jako všechny ostatní dívky,co potkáváte deně na ulicích,ale byly jiné. 
Vypadaly jako andělé,nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího než tyhle dvě. Jedna byla vysoká,hubená. Její vlasy byly rudé,jako krev. Měla je stažené do culíku a přední vlasy sčesané dozadu. Oči měla karmínově rudé,až děsivé,ale já se přesto nedokázala bát,jen jsem na ni s obdivem zírala. Druhá byla o něco menší,taky vypadala mladší,mohla být asi tak stará jako já. 
Měla blond vlasy v barvě zralého obilí a byla ještě krásnější než její kamarádka. Měla andělsky líbezný obličej a stejně rudé,stejně děsivé oči. Uvědomila jsem si,že na ně zírám s otevřenou pusou,tak jsem ji rychle sklapla a čekala,jestli se něco bude dít.
,,Ahoj." Pozdravial mě ta blondýnka vysokým jemným hlasem. ,,A-ahoj." Vykoktala jsem. Obě se zasmály a jejich smích zněl jako větrem rozhoupaná stříbrná zvonkohra.
 ,,Co tu děláš,tak sama?" Zeptala se ta druhá. 
,,No,to je dlouhý příběh." Přiznala jsem. 
,,My máme dost času." Obě se opět zasmály,nějakém vtipu,který mi zjevně unikal.
 ,,Jsem Maria." Řekla blondýnka ,,a tohle je Laila." ukázala na tu s rudými vlasy. 
,,Já jsem Sofie a přijela jsem hledat otce." 
Odvyprávěla jsem jim celý svůj příběh a Maria a Laila mě celou dobu mlčky poslouchaly. 
,,Jsi moc hezká. Hodila by ses k nám." Řekla Maria a pohladila mě po tváři. Měla ledovou ruku,tak moc,až jsem se otřásla. Musela jim být zima,vždyť jsou promočené. Chystala jsem se jim navrhnout,že jim můžu pujčit svoje oblečení,aby se převlékly,ale zachytila jsem Lailin odmítavý pohled,kterým provrtávala Mariu. 
,,To nepřichází v úvahu." Řekla Laila. ,,Navíc,znáš zákony,musela by sama chtít." Byla jsem z toho dost zmatená. Evidentně mluvily o mě,ale nic z toho co říkaly nedávalo smysl. 
,,A když bude?" Nedala se Maria.
 ,,Pak souhlasím."
Maria se otočila ke mě,její tvář byla snad ještě krásnější když se v ní odrážela prosba s jako na mě promluvila.
 ,,Viktorie," Řekal optrně. ,,Já a Laila nejsme jako ty,my nejsme z tvého světa. Ale byla bych moc ráda,kdybys ty chtěla patřit do toho našeho." Opět jsem byla úplně mimo. 
,,O čem to mluvíš? Jak nejste z mého světe. Co jste zač?" Trošku se mě začala zmocňovat panika,to co Maria říkala,myslela bezpochyby vážně. ,,Nevím,jak to říct,aby ses nevyděsila." Odmlčela se a přemýšlela. ,,Určitě jsi někdy slyšela  o mýtických bytostech. O vlkodlacích,čarodějnicích a o...upírech." 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bublinka Bublinka | Web | 22. října 2010 v 12:29 | Reagovat

Četla jsem je úvodníček. Nemám dočtenej ještě ani všechno co tu je už z Hradu. Se k tomu dokopu vždycky jednou za čas. Ale piš, je fajn vědět, že tu mám pořád co číst a můžu se sem juknout :-)

2 BlackAngel BlackAngel | Web | 22. října 2010 v 14:02 | Reagovat

určitě piš dál,tvoej povídky jsou úžasný :)

3 Alesa Cullen Alesa Cullen | Web | 22. října 2010 v 15:29 | Reagovat

Moc díky holky. A nebojte se,hrad bude taky dál a dneska jsem začala další povídku,tak že bude co číst.

4 Shara Shara | E-mail | Web | 24. října 2010 v 22:41 | Reagovat

Souhlasím s BlackAngel, určitě piš dál je to moc pěkné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama