Hrad 4. kapitola-Doznání(část III)

18. listopadu 2010 v 10:41 | Alesa Cullen
Tohle máte jako dárek za to,že jsem tu tak dlouho nebyla. Původně jsem to chtěla rozdělit na dvě části,ale nakonec tu máte jeden extra dlouhý díl :-)

Dost neochotně jsem se k Lukynovi připojila,docela mě zabolelo to,že si zrovna on,on který mě zná snad líp,než Sára o mě myslí,že mě na Chrisovi zajímá jeho vzhled a peníze.  
Bylo kolem desáté. Návštěvníků bylo celkem dost. 
Neprodávali se tu jen lístky,jak jsem si původně myslela,ale i občerstvení a suvenýry. 
Neměla jsem ani čas se zabývat Lukášem,až do teď. ,,Vicky?" Řekl opatrně Lukáš,dost neochotně jsem se k němu otočila. 
,,Co je?" Odsekla jsem. 
,,Omluvám se,mrzí mě,že jsem tě naštval,já jen,nechápu to." 
,,Nenaštval si mě,ublížil si mi. A co přesně nechápeš?" 
,,No,známe se tolik let a nikdy tě moc kluci nezajímali,snad jen takový ty pobláznění si u tebe pamtuju,ale nikdy z toho nebylo víc než jedno rande. A teď? Přijedeš sem,poznáš úplně cizího kluka a jsi do něj blázen. 
Co je na něm tak jinýho než třeba na mě,nebo na Kubovi? A to nemluvím o tom,jak jsou z něho všichni nervozní." 
Opouštěla mě zlost,na jednu stranu mě to hodně zabolelo,co si myslí,ale na stranu druhou,ho chápu. 
V tom co říkal o mě a o klucích měl naprostou pravdu. 
,,S Chrisem je to jiné Luky,on je jiný,než ostatní kluci co jsem kdy poznala a poznám. To nemůžeš pochopit,to nikdo nemůže pochopit,jen já a on,rozumíš?" Luky jen přikývl. 
,,Tak že všechno odpuštěno?" Zeptal se po chvíli. 
,,Jo,ale ne zapomenu na to." Připomněla jsem mu. 
Dopoledne už pak probíhal normálně.
Přiblížil se čas polední pauzy a zároveň tak čas mého setkání s rodinou Chrise. 
Bylo to zvláštní. Netěšila jsme se ale zároveň těšila. 
Na to,až uvidím Chrise se nedalo netěšit a setkání s jeho rodinou se nedalo nebát. 
,,Tak zlom vaz." řekla Sára,když sem odcházela směrem k zřícenině. 
Co to před tím Chris říkal,o tom označení cesty?
Ani jsem se nad tou myšlenkou nestihla pořádně zamyslet a moji pozornost upoutalo velké,papírové srdce přišpendlené ke stromu.
Když jsem přišla k němu,všimla jsem si,že je na něm něco napsáno.
DÍKY TOBĚ,stálo tam. Jak jsem šla dál,narazila jsem na další srdce,tentokrát na zemi s nápisem: MOHU DÝCHAT.
Usmívala jsem se pro sebe,když jsem ve zřícenině našla další: DÍKY TOBĚ.
Měla pravdu,ohledně té kreativnosti. Moc jsem se nekoukala kolem,hledala jsem další srdce,nebo toho,komu patří to moje.
Nešla jsem na naše obvyklé místo,musela jsme dojít až nakonec zříceniny,bylo opravdu velmi slunečno,nemohl riskovat,že někdo půjde kolem a uvidí jeho jiskřící kůži. Na poslední stěně zříceniny bylo další srdce s nápisem: ZASE ŽIJI...
Jen sem došla za poslední,boční stěny uviděl jsem ho. Opíral se nenuceně o zeď,v rukou držel papírové srdce a vypadal božsky. 
Pohled na něj mi zase vyrazil dech,jako když jsme ho uviděla poprvé. 
,,Přišla jsi." Řekl překvapeně a po tváři se mu roztáhl úsměv. Podal mi do ruky to poslední srdce a na něm stálo: MILUJI TĚ... ,,Jo,přišla." Jak bych mohla nepřijít? Jak bych mohla odolat jeho ovlivňování? Jak bych mohl zklamat někoho jako je on? To bych nemohla,to rozhodně ne. 
Šli jsme mlčky. 
Hned jsem se přestala zabývat jeho dokonalostí uviděla jsme jejich dům. Musel být jejich,byl to jediný dům v celém okolí. 
Panika se mě zmocnila nanovo. Uvědomila jsme si jak moc posedlá jím jsem. Nebylo na světě nic,co bych mu odmítla,nic,co bych mu neodpustila. Nešli jsme dlouho jen asi pět minut. 
,,Nervózní?" Zeptal se když jsme stáli před dveřmi. 
,,Ano." Přiznala jsem se. 
,,Neboj se,není čeho. Budeš se jim líbit. Upřímně řečeno,nedokážu si na světě představit někoho,komu by ses mohla nelíbit." Pochybovačně jsme se usmála a on jen zakroutil nevěřícně hlavou. Pak mi už podržel otevřené dveře a vešli jsme dovnitř.
Dům byl velmi hezký. Mnohem větší než vypadal zvenku. 
Byl zařízený moderně. Vše ve vstupní hale bylo laděno do krémové a modré barvy. Mezi obývákem a vstupní halou bylo dřevěné schodiště. Zábradlí bylo vyřezáváno ozdobně a působilo jako by do moderně zařízeného domu ani nepatřilo. 
Chris mě vedl za ruku de velikého obývacího pokoje který byl v bílé,černé a červené barvě,vypadalo to tam jako vystřižené z časopisu o bydlení. Z obývacího pokoje vedli dvoje dveře. Jedny ke schodišti a druhé nejspíše do kuchyně. 
Jak jsem se rozhlížela,zabraná do každého detailu toho krásného domu Chris si najednou odkašlal. 
Doslova jsem nadskočila jak jsem se lekla. Podívala jsme se na něj. 
On se díval na mě a očima mi naznačil abych se podívala směrem ke dveřím u schodiště. 
Ve chvíli kdy jsem to udělala jsem nebyla schopná slova. Mezi dveřmi stáli čtyři naprosto úchvatní lidé,no vlastně spíš upíři. 
Byla tam Avis,tu jsem už znala,ale přesto pro mě její krása byla stejně šokující jako když jsem ji uviděla poprvé. Vedle ní stál vysoký kluk,vyšší než Chris a mnohem svalnatější,ne jako kulturista nebo tak,ale jako kluk co tráví v posilovně každý den s černými,lesklými vlasy. Při představě jak asi silný musí být jsem se otřásla. To musel být Kellan. 
Za nimi opatrněji a obezřetněji stál muž,velmi mladý,asi kolem třiceti,nedokázal jsme si ani představit,že by někdo věřil té historce o rodině,jen blázen by mohl věřit tomu,že to jsou jeho děti. Měla karamelové,krátké vlasy. Postavu měl asi tak stejnou jako Chris a jeho oči byli stejně tak černé jako noc. 
Stejně jako ženy stojící po jeho boku. Byla vysoká jako já,měla hubenou postavu a tmavě hnědé vlasy  do půlky zad. 
,,Moc tě u nás vítám." Řekla. 
,,Děkuji paní Lewissová. Jsem ráda,že jste mě pozvali." Usmála se na mě,tak oslňujícím úsměvem,že jsem pocítila ostrý osten závisti. Ano,koncentrace krásy byla hodně nepříjemná. Moje sebevědomí tím hodně utrpí. 
,,Moc jsme nečekali,že přijdeš,ale Avis si byla jistá. A prosím,říkej mi Eriko." Střelila jsem pohledem po Avis a ta se jen nevině usmála. ,,Avis už znáš." Pokračovala Erika. ,,Tohle je můj manžel Malcolm. Kellan,sice nevíme,jestli se k nám vrátí,ale přes to,moc se na tebe těšil." 
Kellan se na mě zazubil,v tu chvíli mi připadal docela děsivý,ale i tak,neskutečné krásný. 
,,Provedu tě po domě." Řekl Chris a vzal mě něžně za ruku. ,,Omluvíte nás?" Zeptal se směrem ke své rodině. 
Malcolm přikývl a my jsme šli po schodech nahoru,do druhého patra. 
,,Tak co,bylo to tak hrozné?" Zeptal se Chris,když jsme stáli nahoře. 
,,Ne,jsou velmi milí,ale určitě se jim nelíbím." Chris zakroutil hlavou a lehce se usmál. 
,,Líbíš se jim a moc,věř mi,já vím,na co myslí." zase se usmál,tak krásně,že jsem na chvíli zapomněla kde jsem,kdo jsem a co je za den. Postupně jsme prošli celý dům. Chris mi ukazoval jednotlivé pokoje. Koupelna byla naprosto ohromující. 
Obrovská kulatá,černá vana byla na vyvýšeném místě hned vedle okna,ta mě dostala nejvíc. Byla tak velká,že by se do ní pohodlně vešli i tři lidé. 
Pak jsme se dostali ke dveří od pokoje Chrise.  Vzal mě dovnitř. 
Pokoj byl moc hezký,útulně zařízený,prostorný. Velké okno směřovalo na východ,pod ním byla velká postel. Byla ustlaná tak,že když jste si lehli,hlavu jste měli přímo naproti tomu velkému oknu a nohy přímo pod ním. Myslím,že to tak bylo účelně. Musel to být fantastický pohled na vycházející slunce. 
Celý pokoj byl laděný do barvy slonovinové kosti a tmavě hnědé. 
U dveří na levo od postele byl televizní stolek,s velkou plochou televizí,dvd přehráčem a stereem. Hned vedle toho velkého okna byli prosklené dveře,které vedli na balkon. Chris je otevřel a vedl mě na něj. 
,,Podívej na ten výhled." Řekl. A opravdu,ten výhled bral dech. 
Okolní lesy,zřícenina-naše zřícenina,vysoké kopce. A přesto,všechna ta krása byla jen bledou šmouhou oproti mému andělu stojícímu vedle mě ve slunečním světle. 
Už jsem ho takhle viděla,ale to vážně není pohled který by vám zevšedněl,na který by jste si zvykli. 
,,Neděsím tě?" Musela jsem se zasmát. Jak by mohlo něco takového někoho děsit? 
,,Ne,oslňuješ mě. Zastiňuješ krásu tohohle všeho." Ukázala jsem rukou směrem k lesům. Chris se taky zasmál,pak si mě otočil k sobě a vzal můj obličej do dlaní. 
,,Jsem tak rád,že jsi tady." Řekl to tak,že jsem si nebyla tak úplně jistá,jak to myslí. Jestli jako tady,že jsem přijela na Cornell,nebo tady,že jsem přišla k nim domů a nebo tady,že jsem se narodila. 
,,Jak to myslíš? Jsi rád,že jsem přijela,nebo že jsem přišla k vám a nebo že jsem se vůbec narodila." 
Zasmál se,jak byl tak blízko mého obličeje,byl jeho smích ještě kouzelnější než kdykoliv předtím. 
,,Upřímně,všechno dohromady." Pak se sklonil a políbil mě. Nedokázala jsem v tu chvíli zavřít oči,ačkoliv jinak to vždycky dělá. 
Bylo nemožné odtrhnout se od jeho jiskřícího obličeje,od jeho mramorových paží které jako by někdo posypal hvězdným prachem. Byl pořád tak opatrný,přesto se mi z každého jeho dotyku točila hlava. Pak mě pustil a vzal zase za ruku. 
Byli jsme u něj v pokoji. Sedla jsem si na tu obrovskou postel a přemítala,jestli spí. 
Přes den asi ne,když je teď tady se mnou a v noci asi taky ne,když je i v noci se mnou. 
,,Chrisi?" Podíval se na mě zvídavým pohledem,hlavu ukláněl ke straně,na chvíli jsem zase zapomněla,co jsem mu vlastně chtěla. 
,,Spíš?" Zase ten okouzlující zvonivý smích a další rána do mého srdce. 
,,Ano i ne." Zněla odpověď. 
,,Aha a vysvětlíš mi to?" 
,,Jistě. Nemusím spát,pokud nechci. Únavu necítím,i kdybych nespal roky,unavený nebudu,jen když chci spát,já nevím,asi jen čistě z nudy,když si chci ukrátit čas nebo tak něco." 
Pak jsem si ještě všimla něčeho,co jsem v tu chvíli díky jeho dokonalým očím neviděla. V rohu místnosti stálo piano,zakryté černým,sametovým přehozem. Všiml si kam se dívám. 
,,Nedokázal jsem se svého snu vzdát." Zněl tak smutně,vybavila jsem si,co říkal,jak se stal upírem,jak se toužil stát klavíristou. ,,Zahraješ mi něco?" 
,,Jako skladbu máš nejraději?" Zeptal se. 
,,River folows in you." Řekla jsem bez rozmyšlení. Usmál se a vedl mě k piánu. 
Stoupla jsem si vedle něj a opřela se o piano ze kterého sundal přehoz. 
Když začal hrát první tóny,naskočila mi husí kůže na rukou. Hrál tak dokonale,kouzelně,bez jediné chybičky moji milovanou skladbu. Tak jak jsem ji znala,mi  oproti tomu,co slyším teď,připadala jako špatně zahraná,postrádala to kouzlo které tomu dal Chris. 
Jeho štíhle prsty tančily po klávesách,vždycky po chvíli vzhlédl aby se podíval na mě. Nepřestával hrát a díval se mi do očí. 
Jsem si jistá,že už si tuhle skladbu jinak než v jeho provedení nedokážu vychutnat. 
Když dohrál,uvědomila jsem si,že se mi po tvářích kutálejí slzy. Podíval se na mě zmateně a jedním s těch svých děsivě rychlých pohybů se přesunul ke mě. 
,,Co se stalo?" Zeptal se ustaraně a utíral mi slzy. 
,,To nic,to jen to,že to bylo tak krásné,nikdy jsem nic takového neslyšela,děkuju." Usmál se a objal mě. 
Nevím,jak dlouho jsme tam tak stáli. Jak dlouho jsem vdechovala jeho vůni a on mě líbal do vlasů. 
Čas se pro mě stal v tuhle dokonalou chvíli nedůležitým,ale přesto neúprosným nepřítelem. 
Když se odtáhl,ještě dlouhou chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí. Dokud se neozvalo zaklepání na dveře. 
,,Pojď dál Avis." Řekl polohlasně a v té samé vteřenině se objevila krásná Avis vedle nás. 
,,Nechci rušit,ale za pět minut ti končí polední pauza." Ale né,teď né. Sakra. ,,Pokud nechceš jít,můžu to zařídit." Řekla Avis. Samozřejmě,že jsem nechtěla jít,ale nechci podrazit svoje kamarády. 
,,Díky Avis,ale to by nebylo vůči ostatním fér." Avis se podívala na Chrise,ten se zasmál a odpověděl na její nevyřčenou otázku ,,Ano,je." Tenhle duševní rozhovor mi nebyl dvakrát příjemný,tak že jsem se podívala na Chrise a zvedla tázavě obočí. 
,,Avis se mě ptala,jestli jsi vždycky takhle čestná." Oba se usmívali. ,,Vyprovodím tě tedy,ale můžeš zůstat." 
,,Ne,snad jindy." Sešli jsme dolů. Rozloučila jsem se ostatními a Chris mě dovedl k zřícenině. 
,,Kdy tě uvidím?" Zeptala jsem se,když zastavil. 
,,Kdykoliv budeš chtít." Zašeptal a jeho studený dech mi ovanul obličej. Opět jsem si musela vzpomenout,jak se vlastně dýchá,což jeho rozesmálo. 
,,Ale tak to přece není,to není žádná domluva. Mám přijít,nebo přijdeš ty?" Zase se usmál,pohladil mě po tváři. 
,,Můžeš mi kdykoliv zavolat,přijít sem,nebo ke zřícenině. To je na tobě. Já budu kdykoli připravený jít za tebou. Klidně i na konec světa. Vždycky budu šťastný,když mě budeš potřebovat,chtít." 
,,Milovat." Dodala jsem a pak jsem se utopila v jeho polibku,méně opatrném,než obvykle.
Ani nevím jak jsem doklopýtala zpět k hradu. Všichni ostatní stáli před vchodem,jen Sára seděla na zemi. 
Jakmile mě uviděla,vstala a mávala na mě. I já jí zamávala,to mě trochu probralo z té letargie. 
Došla jsem k nim. Kuba i Lukáš mě pozdravili,ale Sára se na mě vrhla. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eleneora Eleneora | Web | 19. listopadu 2010 v 20:34 | Reagovat

Taky jsem si nemohla vzpomenout jak se dýchá.Píšeš úžasně :)

2 Alesa Cullen Alesa Cullen | E-mail | Web | 20. listopadu 2010 v 10:50 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuji :-)

3 PetuSHenka - Tvé SB, které tě lafuje PetuSHenka - Tvé SB, které tě lafuje | E-mail | Web | 25. listopadu 2010 v 16:07 | Reagovat

To je tak ÚŽASNÉÉÉÉÉ!! Ty máš OHROMNÝ talent, KRÁSA! A ta klavirní píseň.... m-i-l-u-ju!! =)) <3<333

4 PetuSHenka - Tvé SB, které tě lafuje PetuSHenka - Tvé SB, které tě lafuje | E-mail | Web | 25. listopadu 2010 v 16:08 | Reagovat

Já z tvého psaní nemůžu.., moc se mi líbí =))) <3<3333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama