Prosinec 2010

Pár dní tu nebudu

30. prosince 2010 v 11:52 | Alesa Cullen
Moc se omlouvám čtenářům i SBčkám,ale na pár dní tu nebudu.
Hned jak to bude možné,napravím svou nepřítomnost.
Díky za pochopení.

Moje nejoblíbenější kniha

23. prosince 2010 v 12:10 | Alesa Cullen
Tak tohle je moje nejoblíbenější kniha. Četla jsem ji teď poprvé a hned jak jsem skončila,začla jsem znovu.
Těžko říct,co mě na ní tak přitahuje.
Možná ta syrovost a bezútěšnost toho místa.
Možná to,jak je láska dvou lidí nezdolná a nezmění ji ani smrt....


Na Větrné hůrce
Román Emily Brontëové.    
kniha


Místo tak zmítané větrem a bouřkami,že podle toho dostalo i svůj název: Větrná hůrka
Je to míst odříznuto od civilizace a tam se odehrává příběh,který po generace uchvacuje.
Hrdinové tohoto románu jsou příšerní lidé a já sama nemohu říct,jestli je miluji,nebo nenávidím.
Ale stojí to za přečtení.
Tady máte stručný obsah toho,co se v knize odehrává....(Upozorňuji,že jde o můj vlastní popis a pokud by si ho někdo chtěl dát na blog,tak jen se zdrojem,děkuji)

Na Větrnou hůrku přijíždí nový nájemník statku Drozdov,pan Lockwood.
Čeká ho nevlídné přijetí zdejšího pána,pana Heathcliffa,nevrlého sluhy Josefa a lhostejné slečny Kateřiny.
Jelikož je noc a spustí se prudký liják,je Lockwood nucen na Větrné hůrce nocovat.
Dostává se však do pokoje,ve kterém neměl co dělat. Když spí,navštíví ho duch ženy,která ho prosí,aby ji pustil dovnitř.
Když díky Lockwoodově křiku Heathcliff zjistí,ve které pokoji Lockwood nocoval,zlobí se a vyhodí ho,ať jde spát třeba na schody.
Sám Heathcliff se v tom pokoji zavře a Lockwood uslyší jak pláče a volá ,,Pojď přece domů"
Lockwood zmatený a vystrašený z rozbřeskem odchází do Drozdova. Odnese to však nemocí a tak mu chůva Ellena(Nelly) na jeho přání vypráví příběh pana Heathlicffa.
Život na Větrné hůrce se změnil večera,kdy starý pán,pan Ernshaw donesl z cesty cikánské dítě,které nemluvilo a nikoho nemělo.
Chlapec dostal jméno Heathcliff a pan Ernshaw ho přijal jako syna. Jeho dvě děti Katka a Hindley,s ní vyrůstali jako s bratrem,ačkoliv Hindley,hocha nenáviděl.
Slečna Kateřina k němu ale přilnula a nedali jeden na druhého dopustit. Slečna Katka byla rozmazlená,panovačná a mývala časté záchvaty vzteku,pro to ji nikdo moc neměl rád,až na Heathcliffa. Ten zase byl zamlklí,bez slzy snášel,když ho Hindley zbil a kde kdo by to tehdy byl přičítal jeho dobré povaze. Pravdou ale bylo,že Heathcliff ani Kateřina žádnou dobrou vlastnost neměli. Jedinou dobrou vlastností těch dvou,byla jejich láska,které byla den ode dne větší.
Když starý pan Ernshaw zemřel,Hindley se vrátil ze studií a přivedl si manželku.
Heathcliffa neměl nikdy rád a tak teď,když byl pánem domu on,rozhodl,že Heathcliff u něj zůstane jako čeledín a že se nebude potloukat po domě.
S Kateřinou se spolu ale pořád stýkali a ona s ním trávila každou jeho volnou chvíli. Buď to mu pomáhala s prací,učila ho,co probírali,nebo prostě jen tak pobíhalo po vřesovištích.
Jednoho večera,se zatoulali až k Drozdovu a pozorovali zdejší rozmazlené děti Edgara a Isabellu. Byli při tom však nachytání a Kateřinu kousl pes.
Ji odnesli do domu ale Hethcliffa vyhodili.
Mezi tím,co Kateřina byla u Lintonovích na Drozdově,Heathcliff pustl. Nedbal o sebe,nemyl se a myslel si,že na něj už Katka zapomněla.
Ta se po pěti týdnech vrátila,ale jako někdo úplně jiný.
Heathcliff,který čekal divošku,jaká odešla,byl zklamaný.
Edgar Linton byl do Kateřiny zamilovaný a začal na Větrnou hůrku chodit.
Jednou,když se Kateřina zrovna připravovala na jeho příchod,přišel za ní Heathcliff a řekl jí,že si dnes vzal volno a že budou spolu.
Kateřina mu nerada musela přiznat,že přijde Edgar.
Heathcliff byl smutný a ukázal jí kalendář,kde si zaznamenává,kolikrát byla s ním a kdy s Edgarem. Kateřina pro svoji prchlivou povahu Heathcliffa urazila a po té se pohádala i s Edgarem.
Večer si přišla sednout za Nelly aby jí řekla,že jí Edgar Linton požádal o ruku.
Nevěděla,že Heathcliff je celou dobu tam,když se chůvě vyznávala,jak moc ho miluje,ale nemůže si vzít chudáka. Řekla jí,že si Edgara vezme,ale že Heatcliffa se nikdy nevzdá,že je v každé její myšlence,že ona sama je Heathcliff.
Ten vše vyslechne a odejde.
Katka,která se dozvěděla,že vše slyšel,sedí na dešti před domem a čeká,než se vrátí,marně. Onemocní,ale Heathcliff se neobjeví.
Nakonec se tedy vdá za Edgara a dva roky vede šťastný život.
Až do večera,kdy se znovu objeví Heathcliff. Bydlí na Větrné hůrce u Hindleyho a jeho syna Hertona.
Paní Katka je s Heathcliffova návratu nadšená,ale jejímu manželovi se to nelíbí,i když se s tím,kvůli ženě smíří.
Katka a Heatfcliff jsou znovu jako jeden. S Heathcliffa se navíc během doby co byl pryč stane někdo úplně jiný. Dalo by se mu říkat pan Heathcliff. Bohužel stejnou změnou jako jeho vzhled,neprošlo jeho srdce.
Nový rozruch nastane,když slečna Isabella,sestra pane Edgara Lintona zahoří citem k Heathcliffovi.
Ten ji přemluví,aby s ním utekla,ačkoliv se později přizná,že se mu hnusný a nemá ji ani rád.
Mezi tím,je Kateřina nemocná,ale po pár měsících se z toho dostává,nebo to tak alespoň vypadá.
Heathcliff a Isabella se vracejí a žijí na větrné hůrce,avšak pan Edgar odmítá sestru vidět.
Isabella je nešťastná. Heathcliff jí denně připomíná,že si ji vzal jen aby po ní dědil majetek Lintonů a nešetří ani fyzickými tresty.
S paní Kateřinou to začne vypadat zle a když se k ní dostane Heathcliff,už umírá.
Umírající lásku svého života podá jejímu manželovi a sám čeká venku,v parku,než mu přijde Nelly říct,že Katka zemřela.
Když se to dozví,rozpláče se a prokleje ji,aby nikdy nenašla klid,aby ho chodila strašit,jen aby ho neopustila.
Než zemřela,porodila však dceru,slečnu Kateřinu,mladší.
Ta nemá o existenci větrné hůrky ani ponětí.
Isabella od Heathcliffa uteče a porodí synka jménem Linton. Až do její smrti,se o něj Heathclif nezajímá a Edgar Linton ho vezme k sobě,aby vyrostl se slečnou Kateřinou.
Heathcliff se o tom,ale dozví,díky Katce,která se zatoulala až na Větrnou hůrku a tam se poprvé setkala s Heathcliffem,a pošle si pro syna.
Tak se malý Linton dostává k Heathcliffovi.
Chlapeček je ale nemocný a doktor tvrdí,že se nedožije dvaceti let.
Heathcliff musí jednat rychle a domlouvá Lintnovi a Katce schůzky.
Pak je násilně donutí se vzít a brzy na to Linton umírá. Před tím,ale ještě převede veškerý majetek svůj,i Katčin na Heathcliffa.
Navzdory tomu,jak Heathcliff vypadá zdravě a silně začne rychle chřadnout a nic nejí. Později Nelly vypráví,že je to pro to, že všude vidí Kateřinu.
Dva dny po sobě se Heathcliff dívá do prázdna a usmívá se až nakonec večer zemře s úsměvem.
Slečna Katka maldaší si později vezme Hertona,syna Hindleyho,kterého smrt Headcliffa hodně zasáhne. Ten se k němu sice nikdy nechoval nijak slušně,ale mírnil se. Viděl v něm totiž později sám sebe. Nevzdělaný umouněný chlapec se zamiluje do mladé paní a to mu připomínalo jeho vlastní příběh.
Od těch dob,lidé říkali,že vždycky za deště,vidí ty dva-Heathcliffa a Kateřinu,jak se procházení po slatinách,nebo po vřesovištích........

Katka a Heathcliff

Povídka na 5.slov další soutěžící.

19. prosince 2010 v 23:43 | Alesa Cullen
Tak mi přišla další povídka do soutěže,tentokrát od An.dy28 (sorry ale já vás znám jen pod jmény,na blogu,tak že teď tak nějak nwm kam si tě zařadit)
Hlasujte v anketě o nej povídku

An.dy28
Padal sníh.
Sněhové vločky se zvolna snášely na zem. Země byla pokrytá úžasnou, sněhovou peřinu. Všechno bylo tak tiché, tak krásné... až se zdálo, že to snad není ani skutečné. 

Odpoledne jsem se pohádala s rodiči. Byli jsme na chatě. Venku už sice byly hluboké závěje, ale už jsem tam nemohla déle zůstat. S rodiči. Pořád se hádáme kvůli nějakým kravinám. Kdyby ty hádky byly alespoň kvůli nečemu důležitému! Teple jsem se oblékla a tiše proklouzla do předsíně. Na koberci pod oknem ležela moje fenka Aila. Jakmile jsem vzala do ruky vodítko a obojek, okamžitě pochopila. Vyšly jsme ven, do tance vloček.
Nevěděla jsem, kam půjdu, neměla jsem žádný cíl. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Od všech hádek, od všech problémů. A snít. Protože sny a naděje je to jediné, díky čemu můžu fungovat. Aila šťastně pobíhala ve sněhu a snažila se chytat do tlamy padající sníh. Kdykoliv vidím svoji fenku, jak vesele si hraje, mám strašnou radost a rázem zapomínám na všechny starosti. Ailu máme už od štěněte. Tenkrát ve vsi, kde máme chatu vykradli pár domů. Máma z toho měla divný pocit a s tátou se rozhodli, že si pořídíme psa na hlídání. Nebyla jsem proti a výjímečně v nečem s rodiči souhlasila. Psi, a vůbec všechny živé tvory mám ráda. Sháněli jsme nějaké bojové plemeno a nakonec se rozhodli pro rotwailera. Ovšem nenechte se mýlit. Aila, ačkoliv je rotwailer, je miláčkem rodiny. Bez obav k ní můžeme pustit malé dítě a víme, že se mu nic nestane. A zároveň je hlídač. Když jsem byla mladší, často jsem chodívala za kamarádkou do vedlejší vsi. Kdykoliv jsem vycházela později a už se stmívalo, vzala jsem si sebou Ailu. Cítila jsem se tak nějak.. bezpečněji. 

Ani jsme si nevšimla, že jsme došli k lesu. Slunce už pomalu zapadalo a dávalo celému zasněženému lesu růžový nádech. Nádhera. Miluji západy slunce. 
Podívala jsem se na hodiny u telefonu. "Už je pozdě, měli bychom se vrátit. Jsi z toho dovádění celá udýchaná," Aila si mezitím lehla vedle mě na zem. Podívala se na mě a zastříhala ušima, na znamení, že mi rozumí. Stáli jsme ve stráni a pod námi tekl potok. Zdálo, že voda není zamrzlá. To je divné. Musí být minimálně pět po nulou. "No, nevadí, aspoň, se můžeš napít, Ailo." Došly jsme k potoku a já namočila ruce do studené a tekoucí vody. Aila stála vedle mě a chlemtala vodu. Jak mi ledová voda omývala ruce, zapomínala jsem na všechno to špatné, v čem žiju, na všechnu tu bolest, kterou si prožívám. 
Najednou jsem uslyšela výkřik. Ozýval se hluboko z rokle, odkud vytéká potok. Šíleně jsem se lekla a vstala. Ale ruce jsem měla celé červené a zakrvácené. Myslela jsem si, že jsem se řízla o nějaký ostrý kámen, ale i voda v potoce byla červená. Potokem už netekla voda ale krev. Začala jsem mít děsný strach.
Chtěla jsem utéct. Aila, kde je Aila, vždyť tu teď ještě byla. "Ailo!" volala jsem její jméno ze všech sil. Ale moje milovaní fenka nepřiběhla. V tom mi zazvonil telefon. Znovu jsem ho vytáhla z kapsy, ale na displeji nebylo žádné číslo! V hrůze jsem mobil upustila. Najednou se udělala úplná tma, temnota, neviděla jsem ani na metr před sebe, ačkoliv před chvíli bylo ještě světlo. Byla jsem zoufalá. Co se to děje? Kam zmizela Aila? Musím se odtud dostat!
V temnotě přede mnou se začala zhmotňovat nějaká postava. Chvílemi už měla jasné obrysy, ale vypadalo to, jako by se měla každou chvíli rozplynout. Někde mi sáhla na rameno a...

"Ann probuď se! Co je ti? Musela jsi mít nějaký zlý sen."
Otevřela jsem oči a u mé postele seděla máma.
"Mami...co se to stalo?" 
"Vzbudil nás tvůj křik. Něco se ti zdálo."
Posadila jsem se. "Bože, bylo to tak děsivé, tak živé... My jsme neodjeli na chatu? A Aila, kde je Aila?" 
"Uklidni se. Aila je v pořádku. A na chatu odjíždíme přece až zítra. Musím ještě vypnit nějaké papíry do práce, vždyť jsme o tom včera večer mluvili. Teď už ale zase spi, je ještě brzy."

Zdešeně jsme se rozhlížela kolem sebe. Na nočním stolku stála sklenička s minerálkou a vedle ležel telefon. Naprosto nepoškozený a v pořádku. Tam v lese, v tom snu, jsem ho přece upustila. Pro jistotu jsem se zašla podívat do předsíně. Aila spokojeně odchrupovala na svém místě. Díky bohu, že je v pořádku. 
Tak co se teda stalo?

Povídka na 5.slov

19. prosince 2010 v 20:22 | Alesa Cullen
Tak tu máme povídky do soutěže o nej povídku na 5. slov. A ikdyž rozhodujete jen mezi dvěma povídkami,je to super a máte co číst.
Tak že,první povídka,je od BlackRoseAngel a druhá je ode mě. Ta moje je sice trochu kratší,ale snad se bude taky líbit,tak jako mě se líbila povídka BlackRoseAngel.
Tak hlasujte :-) a komentujte :-D

Prodlužuji!

17. prosince 2010 v 12:25 | Alesa Cullen
Prodlužuji soutěž o nej povídku na 5.slov prodlužuji do neděle do 12ti hodin.
Chápu,že chodíte do školy,tak že je to lepší proloužit přes víkend.
Doufám,žr to k něčemu bude a alespoň 2-3 lidé(kromě mě,já už mám hotovo :-D ) se zúčastní.
Pro připomenutí. Slova jsou: Rozplynout-sníh-strach-telefon-temnota.
Pravidla máte Tady

Posílejte povídky do soutěže

17. prosince 2010 v 9:57 | Alesa Cullen
Dnes je uzávěrka povídky na pět slov a já tu nemám ani jednu povídku ještě. Tak co je s vámi? 

Soutěžka

14. prosince 2010 v 11:25 | Alesa Cullen
Vyhlašuji NEW-SOUTĚŽ.
Zadám vám 5. slov.
A vy z těch slov,vytvoříte povídku.
Už to tu jednou bylo(Nikdo se nemohl zúčastnit) ale i tak vám pravidla napíšu ještě jednou.
Povídka musím obsahovat těch 5. zmíněných slov.
Musí být minimálně na 2. stránky ve Wordu.
Zmíněná slova musí být v textu napsaná tučně,nebo Caps Lockem.

A slova jsou:  Rozplynout-Temnota-Sníh-Telefon-Strach.
Slova mohou být samozřejmě v textu vícekrát(zvýrazněná stačí jednou)
Slova musí být v zadaném tvaru-Ne v podobném.

Nebudu vám do toho nijak zasahovat tím,že vám budu zadávat nějaké téma,ale podmínkou je,jak už je u mě na blogu zvykem,aby šlo o Fantasy,nebo Hororovou romanci. (prostě člověk a mýtický tvor)

Tak,času na to moc nedám,proto že už se nemůžu dočkat,až to budu číst a moc vás prosím,nevykašlete se na mě,moc se na to těším.
Tak,svoje výtvory posílejte do pátku,do 15hodin na můj e-mail,najdete v rubrice Contacts-E-mail.

Rozhodnutí o Hradu.

14. prosince 2010 v 11:00 | Alesa Cullen
Tak jak víte,jsem úplně blbá a smazala jsem si nejen Hard,ale všechny ostatní povídky,které jsem pro vás měla připravené na později.
Tak že,jsem se rozhodla,že rozhodnutí,jak to bude s Hradem dál,nechám na vás.
Pod příštím článkem bude anketa,tak prosím hlasujte.
Pečlivě si promyslete,co dáte. Díky moc 
               S láskou vaše Aleska♥

Prosím,prosím,prosím...POMOZTE MI!!!!!!!!!!!!

12. prosince 2010 v 12:03 | Alesa Cullen
Potřebuji nutně a velmi,velmi rychle pomoct.
Svým naprosto idiotským a tupím omylem jsem si smazala veškeré psaní,tedy i celý hrad. Nevíte jestli existuje ještě nějaká možnost jak to obnovit,vrátit,nebo podobně????

Nějaká soutěž...

9. prosince 2010 v 23:53 | Alesa Cullen
Tak se mi tak zachtělo,udělat nějakou soutěž. Nejspíš v povídkách na dané téma,popřípadě,jak už tu jednou bylo(a z časových důvodů se nikdo neúčastnil) povídka na zadaná slova.
Ale předem,něž něco takového vyhlásím,se chci zeptat,zda by se někod mohl a chtěl zapojit.
Btw: Vaše prohlášení o účasti považuji za závazné.... :-D
                                                                                                     S láskou vaše Aleska♥
PS: Hlasujte v anketě :-)

Hrad 5.kapitola-Plánování (část I)

9. prosince 2010 v 2:38 | Alesa Cullen










Čas ubíhal,někdy až příliš rychle. Všechno bylo stále jako ve snu. 
Moji kamarádi už si zvykli,že každou volnou chvíli trávím se svým andělem. 
Často jsem chodila k Lewissovím,kdykoliv bylo venku natolik slunečno,že se Chris nemohl ukazovat před lidmi. 
Měla jsem svého prince a prožívala svoji pohádku. Ale čas,to je nezadržitelný nepřítel lásky. 
Byli jsme tu jen na měsíc a já jako bych po prvních dvou týdnech cítila každý úder vteřinové ručičky. 
Byla jsem z toho hodně nervozní a Chrisovo ty samozřejmě neušlo. 
,,Řekneš mi už konečně,co se děje? Dohání mě to k šílenství Victorie." 
Seděli jsme právě v Chrisově pokoji. Byla už tma,celá jeho rodina byla na lovu,on samozřejmě paličatě trval na tom,že mě nemůže nechat samotnou a půjde,až se ostatní vrátí,aby mi Avis nebo Kellan mohli dělat společnost. 
Kellan se vrátil. Zatím jen domů,ke své rodině,ale myslím si,že časem se on Avis dají zase dohromady. 
Své chyby velmi litoval,několikrát jsem byla svědkem toho,jak se omlouval. Dokonce jednou,když byl Chris něco zařizovat s Avis a mě dělal společnost,Chris mě nerad nechává samotnou,se Kellan omlouval i mě,ačkoliv jsem ho vůbec neznala,když se tanehoda stala. Několikrát mě ujistil,že by mi neublížil a já mu věřila. 
On byl v tolika ohledech jako můj velký,starší bratr,opravdu jsme si skvěle rozuměli. 
,,To nic Chrisi,nedělej si s tím starosti,nic to není." Nechtěla jsem o tom mluvit,nechci si připouštět,že tohle všechno jednou skončí,že budu muset odjet domů. Jednou jsme o tom už sice mluvili a Chris řekl,že ať už to bude jakkoliv,budeme spolu,ale i přes to...Nechci o tom mluvit. 
,,Jak si s tím nemám dělat starosti,když vidím,že tě něco trápí?" Zvedl mě,jako bych nevážila ani kilo a posadil si mě na klín. 
,,Řekni mi prosím,co se děje." Použil na mě ten svůj omamující pohled a já opět zapomněla na co jsem myslela a jak se dýchá. 
Ano,pořád je to stejné,nic se nezměnilo na tom,jak na něj reaguje moje tělo a mysl. Pohled na Chrise totiž není něco,na co by si člověk zvyknul. ,,Ehm...Co že?" Vykoktala jsem. Samolibě se usmál,vždycky ho pobavilo jak mě umí rozhodit. 
,,Žádal jsem tě,aby jsi mi řekla,co se s tebou děje." 
,,Aha. No,já nevím,jestli o tom chci mluvit." Připustila jsme a očima provrtávala svoji nohu. Naklonil se ke mě,aby mi viděl do obličeje. 
,,Prosím." Řekl upřímně a znovu na mě použil zdrcující sílu svých očí. Nemohla jsem odolat,jemu totiž nejde nic odmítnout. 
,,Polovinu pobytu tady mám za sebou a uběhlo to tak rychle. Bojím se. Bojím se,co bude." Přiznala jsem tiše,stále sledujíc svoje kalhoty. Chris si mě na klíně obratně otočil,tak že teď jsem seděla čelem k němu. 
,,Victorie,tohle je to,co ti dělá starosti? Kvůli tomuhle se už několik dní tak trápíš?" Jen jsem přikývla. 
,,Podívej se na mě." Řekl a přitom mi dvěma prsty zvedl bradu. 
Zadívala jsem se mu do očí,které hořeli upřímností. 
,,Z čeho máš strach?" 
,,Že už tě nikdy neuvidím,že budu muset odjet a ty budeš muset zůstat,že...že už tě neuvidím." Zajíkala jsem si a uvědomila si,že se mi po tvářích kutálejí slzy. Tolik dní jsem tohle v sobě držela a teď,jak by ta slova otevřela stavidla mích emocí a taky slzných kanálků. 
Ale on se usmál a zakroutil hlavou. 
,,Myslíš si,že bych dokázal existovat bez tebe?" Ptal se stále s úsměvem a stíral mi rukávem trička slzy. 
,,To nevím,ale děsí mě to,nevím co bude a vážně,nikdy mi to nevadilo,nikdy jsem moc věci dopředu neplánovala,ale tohle je jiné Chrisi. Za dva týdny se to bude muset nějak rozhodnout. Nemůžu se domů nevrátit,máma by měla strach a ty nemůžeš jet se mnou,bydlím s mámou a u nás je přes léto dost slunečno,musel by si být celé dny zavřený a..." Položil mi prst na rty a zastavil tak příval mých slov. 
,,Miláčku,já už mám vymyšlené jak to bude. Jen jestli..." Odmlčel se. 
,,Jen jestli co?" 
,,Jestli mě budeš chtít,jestli budeš chtít život jaký ti nabízím." Teď on sklopil oči a díval se dolů. 
,,Chrisi,neexistuje svět ve kterém bych tě nechtěla." 
,,A co neustálé nebezpečí? Já jsem to co jsem Victorie,jsem upír a moje rodina také." 
,,Nebezpečí přijímám s otevřenou náručí." Řekla jsme a políbila ho na studené rty. ,,Tak mi pověz jak si to vymyslel." 
,,Za dva týdny odjedeš domů." Teď se mě rozhodně zmocnila panika. 
,,Klid zlato." Pronesl s úsměvem. ,,Pojedeš s ostatními domů. Doma si promluvíš s matkou. Řekneš jí,že se chceš vrátit,že si se zamilovala a nabídneš jí,ať se přestěhuje s tebou. Máme tady v okolí ještě čtyři domy,tak že jeden z nich by byl pro tvou maminku. Mohly by jste se vídat denně. 
Pokud někoho má,třeba přítele,vzala by ho klidně s sebou. 
A já,mezi tím,co budeš pryč zařídím nám náš domov." Byla jsem ohromená a šokovaná zároveň. Měl to promyšlené,to se musí nechat,vsadím se,že mu to vrtalo hlavou stejně dlouho jako mě. 
Ale pochybuju,že mamka nechá celý život za sebou a odjede,ale i kdyby ne,budu za ní jezdit a ona za mnou. Hlavní pro mě je,že zůstaneme s Chrisem spolu." 
,,Tak co na to říkáš?" Zeptal se opatrně. 
,,Je to geniální lásko." Zapištěla jsem a vrhla se mu kolem krku. Povalila jsem ho na postel,samozřejmě by se mi to nikdy nepovedlo,kdyby nespolupracoval. Pak jsme se líbali. Dlouho,vášnivě... Ten polibek byl prosycený tím štěstím,klidem a euforii zároveň. Budeme spolu. Na ničem jiném nezáleží. 
,,Co jsi myslel tím:Náš domov?" Ležel jsme v jeho posteli,on na zádech a já na boku s hlavou položenou na jeho hrudi. Ano,tlačilo mě to,nebylo to moc pohodlné,ale nic na světě by mě nemohlo odradit od touhy dotýkat se jeho dokonalého těla. 
,,To je překvapení." Řekl a v jeho hlase bylo slyšet,že se usmívá. 
,,Nejsem si jistá,jestli mám ráda překvapení." 
,,Tohle se ti bude líbit,alespoň doufám. Víš Victorie,já mám trochu strach." Přiznal se. 
,,Z čeho ty,můžeš mít strach?" Zeptala jsem se s úsměvem,ale jeho tón byl vážný. 
,,Miláčku,doba,kdy jsem neměl strach z ničeho pominula,když jsem tě poprvé spatřil." Miluju,když mluví s těmihle kadencemi minulého století. Někomu by to možná připadalo hloupé,třeba Sára si před pár dny utahovala z toho jak Chris mluví,ale mě se to moc líbí,vážně. 
,,Tak o co jde Chrisi?" 
,,Jde o to,že tě chci vytrhnout z tvého světa. Už jsem tě z něj vytrhnul." Opravil se. ,,trávíš se mnou všechen čas,chodíš do domu plného upírů a s jedním z těch upíru chceš žít. Je to pro mě tak zvláštní,na jednu stranu jsem neuvěřitelně šťastný,na stranu druhou mě to trápí,že ti beru tvůj normální život...." Odmlčel se,čekala jsem,jestli bude ještě pokračovat. Nepokračoval,tak jsem začala já. 
,,Já si nepřipadám o nic ochuzená,nikdy jsem nebyla jako ostatní,nikdy,Chrisi. Vždycky jsem na něco,na někoho čekala,na tebe. Tehdy jsem nevěděla,co to je,co mi v životě schází,to jsem zjistila až tady a přísahám,že pro mě nic není důležitější než ty,tvojepřítomnost. A navíc,Christophre Lewissi,vím co jsi a já to chci,vím že je to nebezpečné,ale existuje i jiná možnost..." 
Teď byl zmatený,jak formulací mých slov,tak tím,že jsem vyslovila jeho plné jméno,což dělám jen výjimečně. Vlastně vždycky v situacích jako je tahle,kdy má pocit,že mi tím co je ubližuje. 
,,Co-co že?" Byl zmatený. 
Není lehké vyvést ho z míry a narušit tu jeho klidnou tvář. A když je zmatený,vypadá úžasněji,než obvykle,ne že by to bylo dost možné,aby vypadal ještě úžasněji. 
Vlastně,když o tom teď tak přemýšlím,tak Chris vypadá jako model,ne to není to správné slovo,jako anděl,pořád,když je zmatený,vypadá hrozně roztomile,ale nikdy nebyl krásnější,než tehdy,když jsem ho viděla v noci,u lesní cesty,nikdy na ten pohled nezapomenu,ačkoliv bych při té vzpomínce měla být vyděšená,myslela jsem jen na to jak tehdy vypadal. 
Nikdy nebyl méně člověkem než tehdy a nikdy nebyl krásnější,než tehdy. 
,,Vicky?" Oslovil mě a přerušil tak moje vzpomínání. 
,,Prosím?" Řekla jsme vykuleně,nikdy se nestalo,že by mi řekl Vicky,vždy mi říkal mým plným jménem. ,,Řekl si mi Vicky." Odpověděla jsem na jeho zmatený výraz. 
,,Ano." Řekl s úsměvem. ,,trénuji to,tvojí kamarádce připadá zvláští způsob jakým mluvím,tak se to snažím naučit,aby si tě kvůli mě nedobírala." 
,,Chrisi,Sáru ať vezme ďas,já miluju jak mluvíš." 
,,Vážně?" Zeptal se zmateně,ale s úsměvem. ,,nikdy jsi mi to neřekla." 
,,Jo já vím,říkám ti to teď. 
,,To jsem netušil slečno Victorie,jsem rád,že to vím. Ale nedostali jsme se k tomu,o čem jsi původně chtěla mluvit. Navrhovala si i jinou možnost,vzpomínáš?" 
Nechtělo se mi odpovídat,ne teď,nechtěla jsem pokazit tuhle dokonalou chvilku tím,že mu řeknu,že kdybych byla taky nesmrtelná.kdyby mě učinil jednou z nich,bylo by to pro něho všechno jednodušší,ale teď jsem o tom začínat opravdu nechtěla. 
,,Já nevím,zapomněla jsem to. Nech to být,já si pak vzpomenu,ale určitě to nebylo nic moc důležitého." 
,,Dobře." Zašeptal mi přímo do ucha a políbil mě na krk,pak si mě přitáhl do náručí a líbal mě,na rty,na ucho a na krk,věděl jak moc mám ráda,když mě líbá na krku,že jeho studené rty mě na tomhle místě přivádí k šílenství. 
Vrátila jsem do Sářina a mého pokoje společně s Avis,Chris vyrazil na lov. 
Říkal,že bude pryč celou noc a mě udělalo velkou radost,že Sára uvítala společnost krásná Avis Lewissové,která u nás měla přespat. Plánovaly jsme tipcký,holčičí večer. 
Avis byla nadšená,po cestě jsme si o tom povídaly,říkala,že si to vždycky chtěla zkusit,že to viděla jen ve filmech a za jejího lidského života se tohle ještě nedělalo. 
,,Avis,pověs mi o své lidském životě víc." 
Avis spomalila. Nedívala se na mě,dívala se někam do prázdna. 
,,Už víš,že jsem žila v Arizoně,víš o tom,jaký byl rok,o tom že jsem spadla do studny. 
Nebyli jsme bohatí,žila jsem s matkou,otcem a sourozenci na statku. Můj život byl obyčejný. Chodila jsem pracovat na naše pole,pomáhala,prostě můj život nebyl ničím zvláštní,dokud se vedle nás nepřistěhovali nový sousedé. Nebudu ti tady vykládat,ty nepodstatné věci,já a jejich syn Petr,jsme se hodně sblížili,ale můj nejstarší bratr s tím nesouhlasil. Podle něj pro mě nebyl dost dobrý..." 
Schovívaě se usmál. Její hlas byl ještě tišší,když znovu promluvila. 
,,Tak jako každý večer,mi přišel lísteček od Petra. Tak jako vždy,jsme se měli sejít. Bylo mi ti napřed zvláštní,že se chce sejít jinde,ale zas tak moc jsem na tím nepřemýšlela a o půl noci se vykradla z domu,za ním. K mému překvapení,tam nestál Petr,ale můj nejstarší bratr. Pohádali jsme se,nikdy jsme se tak nepohádali. On byl rozčílený a já taky a moc. Jak to tak bývá,rozhazovali jsme rukama,strkali se a já najednou přepadala. V tu chvíli to bylo jako ve filmu. Jako by se všechno zpomalilo. Viděla jsem svéhobratra,jak má na tváři šokovaný výraz,jak se po mě snaží natáhnout." 
Chvilku mlčela,střelila po mě pohled a něco v mojí tváři,ať už to bylo cokoliv,ji přimělo pokračovat. 
,,Poslední,co si pamatuji,je jak jsem dopadla na dno,slyšela jsem zvuk svých kostí. Slyšela jsem bratra jak do studny volá moje jméno,ale bylo to jako v dálce a já jsem byla tak unavená...Další,co si pamatuji je bolest z transformace. Lewissovi,bydleli pár mil od nás. Věděla jsem,že tam bydlí,ale viděla jsem je jen jednou. Malcollm byl zrovna na lovu,když mě našel a vzal k nim domů. No a tím se vlastně dostáváme na konec toho příběhu." 
,,A co Kelleen?" Usmála se. 
,,Potkali jsme se už jako upíři." Řekla s klidným úsměvem,asi si nikdy nezvyknu na to,jak lehce to slovo používají. 
,,Žili jsme už tady,v Angili,ne přímo tady,ale nedaleko odtud. Chris a Melcollm byli,jak oni tomu říkají, na pánské jízdě,lovit,někde na Uralu a tam poznali Kellana. 
On nebyl jako my,co se lovení týče,ale byl velmi znechucený životem jaký vedl a sám se toulal po v horách. Tam na něho narazili a dali se do řeči,pověděli mu o životě,jaký jsme tu vytvořili a on tím byl velmi nadšený. Byl velmi odhodlaný a odjel s nimi k nám domů. 
Já a Erika jsme tehdy byly na nákupech,měly jsme dámskou jízdu." 
Zasmála se při těch slovech. Bylo to vážně legrační. Dva upíří kluci vyrazí na pánskou jízdu lovit na Ural a dvě upíří holky vyrazí mezi tím na dámskou jízdu nakupovat. 
,,Když jsme se vrátily domů,už tam byl,a moje srdce jako by se hned v tu chvíli znovu rozbušilo. Ten nový pocit mě překvapil,bylo to,jako by se moje plíce poprvé naplnili vzduchem a já byla úplně zasažena láskou. Měla jsem štěstí,dali jsme se dohromady velmi brzy,asi po měsíci. 
A po deseti letech jsme měli svatbu. Vlastně až na tu jednu přestávku jsme spolu už šedesát let." Zasmála se a já se smála s ní. 
Vůbec jsem si tu dobu nedokázala představit,tak dlouho dobu,být s milovanou osobou. I já bych si to moc přála,ale ne,jako stará babička s navěky krásným mladíkem.

Můj vlastní příběh.

1. prosince 2010 v 12:54 | Alesa Cullen
Zdravím,napadla mě taková věc,napadla mě díky jedné z vás,čtenářek mého blogu: Shara
Která mi napsala: Nevěděla jsem,že máš za sebou takový život....
Napadlo mě,proto že vás mám ráda a chci k vám být upřímná,chci aby jste o mě věděl co nejvíc,aby jste mě dokázali pochopit,že bych napsala svůj vlastní životní příběh,naprosto bez cenzury,bez ohledů na to,jak to koho bude šokovat,bez lží,aby jste si o mě nic zlého nemysleli....
Nebyla by to povídka,jako třeba hrad  na 10. kapitol,to ne,sama nevím jak by to bylo dlouhé,možná by to byla jen delší jednorázovka,nevím. A taky nevím,jak rychle bych ji napsala,proto že jsem se teď dala do psaní sedmé kapitoly hradu,ale i tak,bych to chtěla napsat a zajímá mě,jestli to zajímá vás.
Jestli by jste chtěla vědět,co že to je za člověka,co vám píše povídky,která jak doufám(podle vašich komentářů) máte rádi.
Tak že,se ptám,chcete slyšet můj příběh? Bez toho abych něco vynechávala,prostě holou,chvílemi šokující a krutou pravdu?
Napsala bych ho tak,že by tam byla i přímá řeč,ačkoli,samozřejmě si nemohu pamatovat vše,slovo od slova,ale každopádně,podstata by zůstala stejná.
Napište mi,do komentářu,jestli vás to zajímá.
Budu čekat a těšit se.... 

                                     S láskou vaše Aleska♥