Hrad 5.kapitola-Plánování (část I)

9. prosince 2010 v 2:38 | Alesa Cullen










Čas ubíhal,někdy až příliš rychle. Všechno bylo stále jako ve snu. 
Moji kamarádi už si zvykli,že každou volnou chvíli trávím se svým andělem. 
Často jsem chodila k Lewissovím,kdykoliv bylo venku natolik slunečno,že se Chris nemohl ukazovat před lidmi. 
Měla jsem svého prince a prožívala svoji pohádku. Ale čas,to je nezadržitelný nepřítel lásky. 
Byli jsme tu jen na měsíc a já jako bych po prvních dvou týdnech cítila každý úder vteřinové ručičky. 
Byla jsem z toho hodně nervozní a Chrisovo ty samozřejmě neušlo. 
,,Řekneš mi už konečně,co se děje? Dohání mě to k šílenství Victorie." 
Seděli jsme právě v Chrisově pokoji. Byla už tma,celá jeho rodina byla na lovu,on samozřejmě paličatě trval na tom,že mě nemůže nechat samotnou a půjde,až se ostatní vrátí,aby mi Avis nebo Kellan mohli dělat společnost. 
Kellan se vrátil. Zatím jen domů,ke své rodině,ale myslím si,že časem se on Avis dají zase dohromady. 
Své chyby velmi litoval,několikrát jsem byla svědkem toho,jak se omlouval. Dokonce jednou,když byl Chris něco zařizovat s Avis a mě dělal společnost,Chris mě nerad nechává samotnou,se Kellan omlouval i mě,ačkoliv jsem ho vůbec neznala,když se tanehoda stala. Několikrát mě ujistil,že by mi neublížil a já mu věřila. 
On byl v tolika ohledech jako můj velký,starší bratr,opravdu jsme si skvěle rozuměli. 
,,To nic Chrisi,nedělej si s tím starosti,nic to není." Nechtěla jsem o tom mluvit,nechci si připouštět,že tohle všechno jednou skončí,že budu muset odjet domů. Jednou jsme o tom už sice mluvili a Chris řekl,že ať už to bude jakkoliv,budeme spolu,ale i přes to...Nechci o tom mluvit. 
,,Jak si s tím nemám dělat starosti,když vidím,že tě něco trápí?" Zvedl mě,jako bych nevážila ani kilo a posadil si mě na klín. 
,,Řekni mi prosím,co se děje." Použil na mě ten svůj omamující pohled a já opět zapomněla na co jsem myslela a jak se dýchá. 
Ano,pořád je to stejné,nic se nezměnilo na tom,jak na něj reaguje moje tělo a mysl. Pohled na Chrise totiž není něco,na co by si člověk zvyknul. ,,Ehm...Co že?" Vykoktala jsem. Samolibě se usmál,vždycky ho pobavilo jak mě umí rozhodit. 
,,Žádal jsem tě,aby jsi mi řekla,co se s tebou děje." 
,,Aha. No,já nevím,jestli o tom chci mluvit." Připustila jsme a očima provrtávala svoji nohu. Naklonil se ke mě,aby mi viděl do obličeje. 
,,Prosím." Řekl upřímně a znovu na mě použil zdrcující sílu svých očí. Nemohla jsem odolat,jemu totiž nejde nic odmítnout. 
,,Polovinu pobytu tady mám za sebou a uběhlo to tak rychle. Bojím se. Bojím se,co bude." Přiznala jsem tiše,stále sledujíc svoje kalhoty. Chris si mě na klíně obratně otočil,tak že teď jsem seděla čelem k němu. 
,,Victorie,tohle je to,co ti dělá starosti? Kvůli tomuhle se už několik dní tak trápíš?" Jen jsem přikývla. 
,,Podívej se na mě." Řekl a přitom mi dvěma prsty zvedl bradu. 
Zadívala jsem se mu do očí,které hořeli upřímností. 
,,Z čeho máš strach?" 
,,Že už tě nikdy neuvidím,že budu muset odjet a ty budeš muset zůstat,že...že už tě neuvidím." Zajíkala jsem si a uvědomila si,že se mi po tvářích kutálejí slzy. Tolik dní jsem tohle v sobě držela a teď,jak by ta slova otevřela stavidla mích emocí a taky slzných kanálků. 
Ale on se usmál a zakroutil hlavou. 
,,Myslíš si,že bych dokázal existovat bez tebe?" Ptal se stále s úsměvem a stíral mi rukávem trička slzy. 
,,To nevím,ale děsí mě to,nevím co bude a vážně,nikdy mi to nevadilo,nikdy jsem moc věci dopředu neplánovala,ale tohle je jiné Chrisi. Za dva týdny se to bude muset nějak rozhodnout. Nemůžu se domů nevrátit,máma by měla strach a ty nemůžeš jet se mnou,bydlím s mámou a u nás je přes léto dost slunečno,musel by si být celé dny zavřený a..." Položil mi prst na rty a zastavil tak příval mých slov. 
,,Miláčku,já už mám vymyšlené jak to bude. Jen jestli..." Odmlčel se. 
,,Jen jestli co?" 
,,Jestli mě budeš chtít,jestli budeš chtít život jaký ti nabízím." Teď on sklopil oči a díval se dolů. 
,,Chrisi,neexistuje svět ve kterém bych tě nechtěla." 
,,A co neustálé nebezpečí? Já jsem to co jsem Victorie,jsem upír a moje rodina také." 
,,Nebezpečí přijímám s otevřenou náručí." Řekla jsme a políbila ho na studené rty. ,,Tak mi pověz jak si to vymyslel." 
,,Za dva týdny odjedeš domů." Teď se mě rozhodně zmocnila panika. 
,,Klid zlato." Pronesl s úsměvem. ,,Pojedeš s ostatními domů. Doma si promluvíš s matkou. Řekneš jí,že se chceš vrátit,že si se zamilovala a nabídneš jí,ať se přestěhuje s tebou. Máme tady v okolí ještě čtyři domy,tak že jeden z nich by byl pro tvou maminku. Mohly by jste se vídat denně. 
Pokud někoho má,třeba přítele,vzala by ho klidně s sebou. 
A já,mezi tím,co budeš pryč zařídím nám náš domov." Byla jsem ohromená a šokovaná zároveň. Měl to promyšlené,to se musí nechat,vsadím se,že mu to vrtalo hlavou stejně dlouho jako mě. 
Ale pochybuju,že mamka nechá celý život za sebou a odjede,ale i kdyby ne,budu za ní jezdit a ona za mnou. Hlavní pro mě je,že zůstaneme s Chrisem spolu." 
,,Tak co na to říkáš?" Zeptal se opatrně. 
,,Je to geniální lásko." Zapištěla jsem a vrhla se mu kolem krku. Povalila jsem ho na postel,samozřejmě by se mi to nikdy nepovedlo,kdyby nespolupracoval. Pak jsme se líbali. Dlouho,vášnivě... Ten polibek byl prosycený tím štěstím,klidem a euforii zároveň. Budeme spolu. Na ničem jiném nezáleží. 
,,Co jsi myslel tím:Náš domov?" Ležel jsme v jeho posteli,on na zádech a já na boku s hlavou položenou na jeho hrudi. Ano,tlačilo mě to,nebylo to moc pohodlné,ale nic na světě by mě nemohlo odradit od touhy dotýkat se jeho dokonalého těla. 
,,To je překvapení." Řekl a v jeho hlase bylo slyšet,že se usmívá. 
,,Nejsem si jistá,jestli mám ráda překvapení." 
,,Tohle se ti bude líbit,alespoň doufám. Víš Victorie,já mám trochu strach." Přiznal se. 
,,Z čeho ty,můžeš mít strach?" Zeptala jsem se s úsměvem,ale jeho tón byl vážný. 
,,Miláčku,doba,kdy jsem neměl strach z ničeho pominula,když jsem tě poprvé spatřil." Miluju,když mluví s těmihle kadencemi minulého století. Někomu by to možná připadalo hloupé,třeba Sára si před pár dny utahovala z toho jak Chris mluví,ale mě se to moc líbí,vážně. 
,,Tak o co jde Chrisi?" 
,,Jde o to,že tě chci vytrhnout z tvého světa. Už jsem tě z něj vytrhnul." Opravil se. ,,trávíš se mnou všechen čas,chodíš do domu plného upírů a s jedním z těch upíru chceš žít. Je to pro mě tak zvláštní,na jednu stranu jsem neuvěřitelně šťastný,na stranu druhou mě to trápí,že ti beru tvůj normální život...." Odmlčel se,čekala jsem,jestli bude ještě pokračovat. Nepokračoval,tak jsem začala já. 
,,Já si nepřipadám o nic ochuzená,nikdy jsem nebyla jako ostatní,nikdy,Chrisi. Vždycky jsem na něco,na někoho čekala,na tebe. Tehdy jsem nevěděla,co to je,co mi v životě schází,to jsem zjistila až tady a přísahám,že pro mě nic není důležitější než ty,tvojepřítomnost. A navíc,Christophre Lewissi,vím co jsi a já to chci,vím že je to nebezpečné,ale existuje i jiná možnost..." 
Teď byl zmatený,jak formulací mých slov,tak tím,že jsem vyslovila jeho plné jméno,což dělám jen výjimečně. Vlastně vždycky v situacích jako je tahle,kdy má pocit,že mi tím co je ubližuje. 
,,Co-co že?" Byl zmatený. 
Není lehké vyvést ho z míry a narušit tu jeho klidnou tvář. A když je zmatený,vypadá úžasněji,než obvykle,ne že by to bylo dost možné,aby vypadal ještě úžasněji. 
Vlastně,když o tom teď tak přemýšlím,tak Chris vypadá jako model,ne to není to správné slovo,jako anděl,pořád,když je zmatený,vypadá hrozně roztomile,ale nikdy nebyl krásnější,než tehdy,když jsem ho viděla v noci,u lesní cesty,nikdy na ten pohled nezapomenu,ačkoliv bych při té vzpomínce měla být vyděšená,myslela jsem jen na to jak tehdy vypadal. 
Nikdy nebyl méně člověkem než tehdy a nikdy nebyl krásnější,než tehdy. 
,,Vicky?" Oslovil mě a přerušil tak moje vzpomínání. 
,,Prosím?" Řekla jsme vykuleně,nikdy se nestalo,že by mi řekl Vicky,vždy mi říkal mým plným jménem. ,,Řekl si mi Vicky." Odpověděla jsem na jeho zmatený výraz. 
,,Ano." Řekl s úsměvem. ,,trénuji to,tvojí kamarádce připadá zvláští způsob jakým mluvím,tak se to snažím naučit,aby si tě kvůli mě nedobírala." 
,,Chrisi,Sáru ať vezme ďas,já miluju jak mluvíš." 
,,Vážně?" Zeptal se zmateně,ale s úsměvem. ,,nikdy jsi mi to neřekla." 
,,Jo já vím,říkám ti to teď. 
,,To jsem netušil slečno Victorie,jsem rád,že to vím. Ale nedostali jsme se k tomu,o čem jsi původně chtěla mluvit. Navrhovala si i jinou možnost,vzpomínáš?" 
Nechtělo se mi odpovídat,ne teď,nechtěla jsem pokazit tuhle dokonalou chvilku tím,že mu řeknu,že kdybych byla taky nesmrtelná.kdyby mě učinil jednou z nich,bylo by to pro něho všechno jednodušší,ale teď jsem o tom začínat opravdu nechtěla. 
,,Já nevím,zapomněla jsem to. Nech to být,já si pak vzpomenu,ale určitě to nebylo nic moc důležitého." 
,,Dobře." Zašeptal mi přímo do ucha a políbil mě na krk,pak si mě přitáhl do náručí a líbal mě,na rty,na ucho a na krk,věděl jak moc mám ráda,když mě líbá na krku,že jeho studené rty mě na tomhle místě přivádí k šílenství. 
Vrátila jsem do Sářina a mého pokoje společně s Avis,Chris vyrazil na lov. 
Říkal,že bude pryč celou noc a mě udělalo velkou radost,že Sára uvítala společnost krásná Avis Lewissové,která u nás měla přespat. Plánovaly jsme tipcký,holčičí večer. 
Avis byla nadšená,po cestě jsme si o tom povídaly,říkala,že si to vždycky chtěla zkusit,že to viděla jen ve filmech a za jejího lidského života se tohle ještě nedělalo. 
,,Avis,pověs mi o své lidském životě víc." 
Avis spomalila. Nedívala se na mě,dívala se někam do prázdna. 
,,Už víš,že jsem žila v Arizoně,víš o tom,jaký byl rok,o tom že jsem spadla do studny. 
Nebyli jsme bohatí,žila jsem s matkou,otcem a sourozenci na statku. Můj život byl obyčejný. Chodila jsem pracovat na naše pole,pomáhala,prostě můj život nebyl ničím zvláštní,dokud se vedle nás nepřistěhovali nový sousedé. Nebudu ti tady vykládat,ty nepodstatné věci,já a jejich syn Petr,jsme se hodně sblížili,ale můj nejstarší bratr s tím nesouhlasil. Podle něj pro mě nebyl dost dobrý..." 
Schovívaě se usmál. Její hlas byl ještě tišší,když znovu promluvila. 
,,Tak jako každý večer,mi přišel lísteček od Petra. Tak jako vždy,jsme se měli sejít. Bylo mi ti napřed zvláštní,že se chce sejít jinde,ale zas tak moc jsem na tím nepřemýšlela a o půl noci se vykradla z domu,za ním. K mému překvapení,tam nestál Petr,ale můj nejstarší bratr. Pohádali jsme se,nikdy jsme se tak nepohádali. On byl rozčílený a já taky a moc. Jak to tak bývá,rozhazovali jsme rukama,strkali se a já najednou přepadala. V tu chvíli to bylo jako ve filmu. Jako by se všechno zpomalilo. Viděla jsem svéhobratra,jak má na tváři šokovaný výraz,jak se po mě snaží natáhnout." 
Chvilku mlčela,střelila po mě pohled a něco v mojí tváři,ať už to bylo cokoliv,ji přimělo pokračovat. 
,,Poslední,co si pamatuji,je jak jsem dopadla na dno,slyšela jsem zvuk svých kostí. Slyšela jsem bratra jak do studny volá moje jméno,ale bylo to jako v dálce a já jsem byla tak unavená...Další,co si pamatuji je bolest z transformace. Lewissovi,bydleli pár mil od nás. Věděla jsem,že tam bydlí,ale viděla jsem je jen jednou. Malcollm byl zrovna na lovu,když mě našel a vzal k nim domů. No a tím se vlastně dostáváme na konec toho příběhu." 
,,A co Kelleen?" Usmála se. 
,,Potkali jsme se už jako upíři." Řekla s klidným úsměvem,asi si nikdy nezvyknu na to,jak lehce to slovo používají. 
,,Žili jsme už tady,v Angili,ne přímo tady,ale nedaleko odtud. Chris a Melcollm byli,jak oni tomu říkají, na pánské jízdě,lovit,někde na Uralu a tam poznali Kellana. 
On nebyl jako my,co se lovení týče,ale byl velmi znechucený životem jaký vedl a sám se toulal po v horách. Tam na něho narazili a dali se do řeči,pověděli mu o životě,jaký jsme tu vytvořili a on tím byl velmi nadšený. Byl velmi odhodlaný a odjel s nimi k nám domů. 
Já a Erika jsme tehdy byly na nákupech,měly jsme dámskou jízdu." 
Zasmála se při těch slovech. Bylo to vážně legrační. Dva upíří kluci vyrazí na pánskou jízdu lovit na Ural a dvě upíří holky vyrazí mezi tím na dámskou jízdu nakupovat. 
,,Když jsme se vrátily domů,už tam byl,a moje srdce jako by se hned v tu chvíli znovu rozbušilo. Ten nový pocit mě překvapil,bylo to,jako by se moje plíce poprvé naplnili vzduchem a já byla úplně zasažena láskou. Měla jsem štěstí,dali jsme se dohromady velmi brzy,asi po měsíci. 
A po deseti letech jsme měli svatbu. Vlastně až na tu jednu přestávku jsme spolu už šedesát let." Zasmála se a já se smála s ní. 
Vůbec jsem si tu dobu nedokázala představit,tak dlouho dobu,být s milovanou osobou. I já bych si to moc přála,ale ne,jako stará babička s navěky krásným mladíkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleneora Eleneora | Web | 9. prosince 2010 v 14:58 | Reagovat

Spam.Povolíš to??

2 Eleneora Eleneora | Web | 9. prosince 2010 v 18:42 | Reagovat

elice krásné.Pověz mi Přemění Chriss Victorii?? Prosíííííím :)

3 Alesa Cullen Alesa Cullen | E-mail | Web | 9. prosince 2010 v 23:41 | Reagovat

[2]: Upřímně,nevím...Jak jsem již jednou psala,já to nemám dopředu promyšlené a ani nevím jak dlouhé to bude. Tak že zvažuji...Ale mohla bych vám sem dát anketu,co si myslíte vy :-)

4 BlackRoseAngel BlackRoseAngel | Web | 10. prosince 2010 v 18:06 | Reagovat

těším se na pokračování :)

5 PetuSHenka - Tvé SB, které tě lafuje PetuSHenka - Tvé SB, které tě lafuje | E-mail | Web | 11. prosince 2010 v 21:10 | Reagovat

Tvoje povídka je BOŽSKÁ!!! Čte se sama, je ÚŽASNÁ!!!! Jsi SUPER spisovatelka.. =)) <3<33

6 Alesa Cullen Alesa Cullen | E-mail | Web | 12. prosince 2010 v 21:43 | Reagovat

[5]: Díky moc,ale nwm jak to bude teď,mno :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama