Povídka na 5.slov

19. prosince 2010 v 20:22 | Alesa Cullen
Tak tu máme povídky do soutěže o nej povídku na 5. slov. A ikdyž rozhodujete jen mezi dvěma povídkami,je to super a máte co číst.
Tak že,první povídka,je od BlackRoseAngel a druhá je ode mě. Ta moje je sice trochu kratší,ale snad se bude taky líbit,tak jako mě se líbila povídka BlackRoseAngel.
Tak hlasujte :-) a komentujte :-D


BlackRoseAngel
 K zemi se snášel čerstvý SNÍH. 
Ale mě to bylo jedno, a stejně tak mým kamarádkám Emmě a Amy, které vřískali vedle mě.Tiše jsem stála a němě zpíval aspolu s Jimmym.Znám všechyn písničky nazpaměť.
Právě dozněl apísnička, a oznámili,že bude přestávka.



Právě dozněly poslední tóny písničky "I Love Winter". Všichni se roztleskaly.
"Tak jo, a teď si dáme menší přestávku, určitě už máte dost mýho krákorání!" zavtipkovla jsem. Publikum se okamžitě ozvalo. Většinou ječela něco jako "Nee! Seš skvěěěěěělééééj!". 
Usmál jsem se a zmířil do šatny.
"Ufff! Já už nemůžu! Oni chtějí pořád další a další písničky!" zamručel Spike.
"Jojo, je to náš úděl. Jednou jsem si to holt vybrali, tak už nemáme na výběr," ozval se Tommy.
"Přestaňte skuhrat!" okřikl jsem je. "A radši mi sežeňte něco k jídlu!"
"Už to na tebe zase leze?!" obořil se Jack. "Nezapomínej, že jsi z nás nejmladší, pokud jd eo upíří věk. Je ti teprv 89, takže se sklidni, borče, jo?!"
"Jsem nejmladší, ale nejslavnější! Beze mě by nebyla žadná kapela!"
"To si jenom mysl..."
Spike nedořekl větu,protože v tu chvíli zazvonil TELEFON. 
"Kdo to zvedne?" zamumlal Jack. Ale nikdo se k telefonu nehrnul. Nakonec se po něm natáhl Tommy.
"Haló? Ano? JO, jasně....Tím líp pro mě! Tak jo, ahoj!" položil teelfon. "Takže vám mám říct, že se dneska máme pořádně nadlábnout, protože zítra koncert nebude."
"Co? Ale můj žaludek je navyklej na denní stravu ve stejnou dobu!" ozval se Spike.
"Jo, taky nejsem kdovíjak nadšenej, ale porstě co zavelí šéf,musíme splnit."
Odehráli jsem zbytek koncertu a pak přišel čas autogramů.
Poštěli jsme fanynky k nám do šatny, do které vedly dva vchody. Jejich zmizení jsem odůvodňovali tak, že vycházeli druhými dveřmi.
Nahrnula se k nám první parta holek. Normálně chodí po jedne, ale tyhele byly čtyři kamarádky.
Podepsali jsem jim každý kus papíru-a že jich měli! Oni snad chtěli naše podpisy rozdávat za stovku! Můj pohled se zaměřil hlavně na blndýnu s modrýma očima. 
Chuť krve poznáte podel barvy očí. Nejsladší jsou modroočky, hnědooké jsou trochu nahořkle, ale zato mají teplou a uspokojivou krev-modroočky mají krev vlažnější. Zelenooké nechutnají špatně, ale já je nemám rád. Blondýnka se rozpištěla, když jsem jí věnoval úsměv a naznačil, ať jde blíž. Tyhle holky vážně nikdy nepochopím... Přišla ke mě,a pořád se poechichtávala. Naklonil jsem její hlavu na stranu a odhrnul lví hřívu stranou. Přiložil jsem jí rty ke krku a zakousl se. Upíří kousnutí se zahojí do dvou minut. A nic si nebude pamatovat. Upíři nejsou jako ve filmech-bezcitní, krvelační, co nesmějí na slunce. Kdepak. Jsem jako lidé, akorát se živíme krví, a z lidské potravy se nám obrací žaludek. Nevysajeme všechnu krev, zválšť ne, když tady máme tolik možností. Řekl jsem sice, že chuť krve se pozná podle očí, ale přesto má každý člověk jinou krev.
Blondýnka jakoby usnula. Najednou jsem rukou přidržoval hadruvou panenku. Velkej John ji odvedl do vedlejší místosti, aby se zotavila. Stejně tak její kamarádky.
Přišla další... Zelenooká...Tu přenechám někomu jinému. Napil jsem se asi z pěti holek, takže to nemohl být hlad. Ten pocit, když vstoupila do dveří. Byli tři, ale já jsem vnímal jen tu jednu brunetku a okouzlkujícím úsměvem. Nos jí zdobylo pár světlých pih, a oči měla čokoládově hnědé.
Měl jsem pocit,že....Jak to říct?.....Ano,to je ono, ROZPLYNOUT-to je to správné slovo!
Jako bych přišel o duši, nedokázal jsem se ani pohnout. Ducehm jsem byl vedle ní. 
Brunetka se usmála, pak se rozhlédla po místnosti, znovu se usmála, a zamířila ke mně. Podala mi černý sešit poplepený nálepkami.
"Prosím?"
"Jistě! Jo! Jasně!" vzpamatoval jsem se.
Až teď jsem si všiml její pištící blonďaté kamarádky, která brunetku odstršila stranou, napřáhal kje mě ruku, pořád pištěla a mumla: "Bože můj! Seš to ty! A ty taky! T oste vy! Mám všehcny vaše Cdéčka, a plakáty a..."
Ale já ji nevnímal. Naškrábal jsem něco do sešitu (vážně nevím co) a podal jí ho. Nedokázal jsem ji zabýt, ani bych to nedovolil nikomu jinému. Což znamená...
"Petre!" zakřičel jsem na našeho bubeníka,který se zrovna nkláněk ke krku vysoké černovlásky. Měla vlasy snad až někam pod kolena. Dřív yb mě to uchvátilo, ale teď jsem nedokázal odtrhnout oči od těch hnědých vlasů, sepnutých vzadu ve sponce ve tvaru růže. 
"Co je?" zamumla Peter a naklonil se ke mně.
"Tyhle ne!"
Sledoval můj pohled-stále jsem ho endokázal odtrhnout od ní-, a došlo mu to.
"Tak ji necháme, ale ta černovláska! Podívej na ty oči! Ta barva, to msuí být nejlepší krev na světě!"
"Tak ať! Kdyby to viděla, mohla by se o nás dozvědět pravdu a.."
"Stejně jí to řkeneš!"
"Ale nemusí vidět, jak zabíjíš její kamarádku! A krom toho, třeba porstě půjdou, a už se neuvidíme..."
Jak jsem sledoval brunetku,poprvé ji napadlo otevřít sešit, a přečíst si, co jsem tam napsal. Usmála, a já se plácl do hlavy....Mohla se smát jako "Díky", ale taky jsme tam pohl napsat, že má nedherný vlasy... To by byl trapas!
"Tvoje jméno?" vydal jsem ue sebe nahlas.
"Nea. Nea Lestreinová."
"Nea...Zvláštní, a krásné."
"Usmála se a tváře jí trochu zrůžověly. 
"Takže Neo, já jsem Jimmy," napřáhla jsem k ní ruku.
Jemě ji stiskla. "Já vím," pípla.
Takovou holk ujsem nepotkal. Každá ječí, křičí, pár jich dokonce brečelo, některé se rozčilovaly, že nemohly najít foťák....Ale tohle vidím prvně.



Jakmile jsem vstoupily do dveří, Emma se rozkřičel. Ke každému ze skupiny přišla s papírem, na kterém měla I Love 5 Wolefs.
První,kterému ten papír dala se zasmál. Ostatní h onapodobili. Kormě Jimmyho. Toho neúžasnějšího zpěváka s božským hlasem. Ten se totiž díval na mě. Trochu jsem spanikařila. Mám snad něco ve vlasech? Nebo sand rozmazanou řasenku?
Ale z jeho pohledu nebylo poznat, že by se mnou bylo něco v nepořádku. Tvářil se....zaujatě, jako bych byla socha v galerii, kterou právě objevili, a zjistili, že jejím autorem je....no nějáký slavný sochař....Já vážně nevím.
"Prosím?"
Podstrčila jsem mu svůj sešit. Pak už is nepematuju jediné slovo. Jenom Emmin jekot. Podal mi sešit. Bezmyšlenkovitě jsem h ootevřela a podívala se do něj. Ale písmenka byla rozmazaná. Nic jsem neviděla, ať jsem se snažila sebevíc. Tak jsem se jenom usmála.
Pak si pamatuju, že jsem zamumlala svoje jméno, a jka musel Emmu uklidnit vysoký chlápek v černém s dlouhými valsy, který stál v rohu místosti. Emma ječela a pokřikovala tak dlouho, že ji nakonec chlápek popadl a vyvedl ven. Amy se jako hypnotizovaná dívala na jednoho z členů. Byla jsem moc...otřesená? abych si všimla, kdo to byl. Takže jsem ji popadla za ruku a vytáhla ze dveří.
"Pání! WOOOW!" ječela Emma, když jsme stáli před stadionem.
"To snad není možný! Já jsem s nima fakt mluvila, a mám jejich podpisy! Teda, kromě Jimmyho, ten se díval jenom na tebe, Neo!" dloubla mě loktem.
"No tak se na mě díval, a co má být?" 
"Neo, myslíš, že bys mi mohal sehnat ten jeho podpis?"
"Porč já?"
"Já nevím, Amy byla moc hypnotizovaná Peterem."
"Že sis při to mvšem ječení ještě všímala lidí kolem sebe," prohlásila Amy, pořád duchem nepřítomná.
"Já jsem si tam zapoměla ten sešit!" došlo mi najednou.
"Tak mi rovnou můžeš sehnat ten podpis!" 
"JÉÉŽIŠ Emmo! Dej mi ten papír."
Emma se usmála a podala mi papír. Zamířila jsem zpátky ke dveřím. Konečně jsem byla schopná pořádně se rozhlédnout, takže jsem viděla, že jsem porcházeli ještě jednou místností. Zvláštní, že si toho ani jedna z nsá nevšimla... Nojo, Am ypořád v duchu viděla Peterovi hapnotické oči, Emma byla šťastná z těch pár minut,co vřískala před 5 Wolfs. Možná, že jsem tam byli jen pár vteřin...
Ale teď jsem naprosto jasně tu místnůstku viděla. Byli tu dva gauče a na dveřích,kterými jsem právě poršla obrovský červený nápis "VÝCHOD".
Poršla jsem druhými dveřmi, a v protějším rohu jsem viděla Jimmyho sedícího s podepřenou halvou. Asi byl ospalý, chápala jsem to, taky bych byal unavená kdyby...
Náhle jsem uviděla něco úplně jiného přímo vedle mě. Tommy-kytarista- tiskl rty ke krku nějáké dívce, ale nelíbla ji. To by vypadalo úplně jinak, protože držel dívce zacpanou pusu. Blondánka ještě chvílimáchal rukama ve vzduchu, a pak jí ochably, jako hadrohé panence. Po chvíli Tommy rty odtáhl. Měl je od krve!
"A sakra..." zamumlal, když mě uviděl. Jimmy zvedl hlavu a podíval se na mě. Když mu došlo, co se stalo, zvedl se a zakřičel na toho vysokýho chlapíka,co předtím vyvedl Emmu:
"TO SAKRA NEMŮŽEŠ TY DVEŘE HLÍDAT?!!!!!"
"A ty jsi snad Superman, že můžeš být na dvou místech zároveň?!" vrátil mu to.
Jimmy vatasli s nějákou další hláškou, ale to už jsem neslyšela, protože přesně v tu chvíli jsem se zřítila k zemi. 
Když jsem se vzbudila, ležela jsem na sedačce. 
Zděsila jsem se, když jsem uviděla, kdo sedí vedle mě. Jimmy. 
Nevím proč. Jeho jsem neviděla někomu vysát krev.
Nade mnou se skláněla Emma s Amy.
"Já věděla, že jednou omdlí při pohledu na nějákýho super zpěváka.." slyšela jsem Emmu.
"Co?" prudce jsem se posadila, a hned jsem si zas lehla , protže se mi vybavil obrázek,který jsem viděla -tne nádherný a talentovaný Jimmy s upířími zuby, které odhalovla v krví potřísněném úsměvu.
Pocítila jsem STRACH. Nikdy se k Jimmimu ani k nikomu z 5 Wolfs nepřiblížím! Nikdy!

Utekly dva týdny od toho koncertu. Ze zdí jsem strhala všechny plakáty, z notebooku jsem vymyazala všechyn obrázky 5 Wolfs. 
Všechny písničky zmizely z MP3, i z mobilu. Stejně tak s notebooku. 
Úplně jsem na tu skupinu zapoměla. Až do dne, kdy mi na Facebook přišlo pozvání od Jimmiho. Chtěl si mě přidat mezi přátele. Já bych si ho nikdy nepřidala, kdyb yv tu chvíli u mě nebyly Emma s Amy.
Emma mi okamžitě vytrhla notebooku z ruky, klikla na "Příjmout" a začla zuřivě psát:
Já (18:35)
Ahooooooooj Jimmy!! Já tě naporsto milujuuuu! Tebe i všechyn 5 Wolefs!!! Emma
Jimmy (18:35)
Emma? Je tam Nea?
Já(18:36)
Jo, Nea tady je taky, ale nechová se moc hezky. Ani si tě nechtěla přidat mezi přátelé.. Nechápu...:D
Jimmy (18:37)
Jasne, jasne, mohl bych s ni mluvit?
Vlastne psat?
Dlouho jsem se rozmýšlela, a ap kjsem si od Emmy vzala notebook.
Já (18:50)
Ahoj, tady Nea, co potřebuješ?
Jimmy (18:50)
Chci ti vysvětlit tu....záležitost s Tommym a blndýnou a taky bych ti rád vrátil sešit.
Já (18:52)
sešit bych zpátky potřebovala, to je fakt. Takže mi ho pošleš poštou,nebo...?
Jimmy (18:53)
Já spíš myslel, že bychom si pormluvili.
Nea (18:54)
Ok... Kde, v kolik?
Jimmy (18:54)
zítra, v parku vedle školy , po tom,co ti skončí vyučování,.Budu tam čekat. OK?
Nea (18:54)
Ok

Pak jsem notebook zaklapla. Emma okamžitě začla vřískat. Samozdřejmě mi nahlížela přes rameno.
"Můžu jít do toho parku s tebou? Že můžu? Sem kámošky, žejo? Půjdu tam s tebou!"
"Ne!"
"Proč ne?"
"Protože...." rozhodla sjem se říct pravdu. "Porotže Jimmy je nejspíš upír."
Emma se rozesmála. "Jo, máš pravdu! Vysává energii s krásných holek. A taky hlasivky!"
Amy se taky usmála.
"Prostě, tam se mnou nepůjdete. Ani jedna."
"No jo,nojo,nojóó! Ale počkáme před školou." porhlásila Emma.
"Emmo, řekla jsem..."
"O škole jsi neříkala nic,jenom o parku, na který je od školy dobře vidět," usmála se Emma.
"Dobře, ale poslouchat nebudete."
"Jenom se dívat!"


Škola se strašně táhla. Zválšť to Emmino popichování a pochechtávání.
Konečně nastalo odpoledne. Ze školy jsem s etáhla jako šnek, a nejspíš by mi to do parku, který je hned vedle trvalo nejmíň půl hodiny, kdyby mě Emma nepostrkovala.
Jimmy tam byl. Seděl na lavečce. V ruce můj sešit. 
"Ahoj!" usmál se, když mě uviděl. Emma s Amy šli vedel mě, ale zatímco j ájsem zamířila k lavečce, ony si obešly celý park až ke vchodu školy.
Sedla jsme si, a aúsměv mu oplatila. Natáhla jsem se po sešitu. 
"Ješět počkej," zarazil mě. "Nejdřív ti to hcci vysvětlit."
"Tak jo, ale nebude to trvat dlouho, že ne? Doma mě čekají..."
"Bude to jen chvilka," slíbil.
"Tak jo."
"Takže, naše skupina, no jo, jsme upíři, ale nevysáváme svoje....oběti do poslední kapky. Stačí trocha krve, a nemusíme jíst celé 4 dny. Dá se to vydržet i víc. Jednou jsem to zkoušel 3 týdny, ale..."
"Jo, to období, kdy se vaše skupina ,rozpadla', porotže jsi byl smrtelně nemocný.." skočila jsem mu do řeči.
"Jo, to bylo ono....Jsi chápavá. No a porstě jde o to, že se nemusíš bát, protože lidem nic neděláme. Musíme přežívat. Jako vy na potravě, my an pár kapkách krve."
"Jo, ale stejně je mi nepříjemné, sedět v parku na lavičce vedle upíra."
"Jo no, to věřím. Mě stvořili asi před 89 lety. Plus, mínus pár měsíců, napamatuji si přesné datum. Už tenkrát jsem uměl krásně zpívat, a oni měli kapelu, ale bez zpěváka."
"Takže hrajete už víc jak 89 let? To je teda něco!"
"Jo, to teda je. A, Neo, ještě jsem ti chtěl říct jednu věc. Jestliže jsi s křiekm neutekla, když jsem ti řekl, že jsem upír, jistě utečeš, až ti ten upír řekne, že od prvního okamžiku, co jsi vstoupila do dveří jeho šatny, tě miluje..."
Seděla jsem jako opařená. 
"Dobře....dobře, dobře.....tak dobře..." vytrhla jsem mu sešit z rukou a vydala se směrem domů.
Snadno mě dohonil, a porotže jsem šla druhou stranou, než byly holky, nebyl tam nikdo, ke kemo bych se přiškvařila, aby mě Jimmy nechal jít.
Tohle není normální. Nejhezčí kluka na světě, a navíc upír, vám řeken, že vás už dva týdny tajně miluje? To je šílený!
Jimmy šel pořád za mnou. Takže jsem se otočila.
"Podívej, tohel je vážně strašně šílený! Nemůžeš mě milovat, prootže jsi upír, a člověk s upírm? To nejde dohromady! Prostě, to nejde!"
"Na to jsme myslel. Víš, že upír je normální člověk, akorát porměněný?"
"Chceš mě porměnit?! To ne! Nemůže ze mě být upír!"
"Ano, může. Já sám tě pormění."
"Ne! Naprosto nepřipadá v úvahu!"
"Neo, neříkej, že s eti nelíbím."
"Líbíš."
"Neříkej, že mě nemiluješ. Je to na tobě poznat."
"Ne! Není!" zděsila jsem se.
"Ano, je! Já to vidím!"
"TY to vidíš. Já ani ostatní ne."
"Neo.."
"NE! Já porstě odmítám představu, že bych byla krvežíznívá bes..."
Umlčel mě polibkem.
"...bestie zamilovaná do upíra..." pokračovala jsem,když se odtáhl.
"Takže?"
"Takže asi máš pravdu, ale stejně nemůžu být upír."
"Proč ne? Lidi si toho nevšimnou. Akorát nebudeš stránout. Někam odjedeme."
"A co naši?"
"Stejně tě nikdy neměli moc rádi...Sama jsi to říkala."
"CO? To že jsme říkala?"
"Ano, píšeš to všude. Na Facebook, na svoje stránky a tak...Máš takový pocit, a nikdy se k tobě nechovali hezky."
"To je pravda...A co Emma? A Amy?"
"Myslím,že Amy byla dost zaujatá Peterm, takže by jí taky nevadilo, být upírem."
"A Emma?"
"TA by byl aráda, že by mohal žít s kapelou, jako my."
Dlouho jsem se rozmýšlela. Znělo to rozumě.
"Tak jo, ale Emm a Amy proměním já. Jak to probíhá?"
"Nejdřív se musíš napít mé krve. Já tě pak kousnu, a ty omdlíš. Ale ne jako po normálním kousnutí na 2 minuty, ale zhruba na 3 dny. Tvoje tělo si bude přivykat na mou upíří krev.
Je fakt, že když kousneš normálního člověka kvůli potravě, hned upaden do bezvědomí, ale když máš v sobě upíří krev, bude to trvat..."
"Bude to bolet?"
"Nemělo by."
"Dobře...jak dlouho trvá, než vysaješ člověku všechnu krev?"
"Tak 3 minuty-proč to chceš vědět?"
"Jen tak, kdyby náhodou..."
"Ne,žádný náhodou!"
"Jak dlouho potrvá, než omdlím?"
"Tak 5 minut, prootže v sobě budeš mít upíří krev, a upír upíra nemůže porměnit.Taže to bude trvat dlouho."
"Dobře..Takže kdy ze mě uděláš krvelačnou bestii?"
"Co dneska večer? Co nejdřív, ať co nejdřív vypadneme. Zítra budeš schopná stvořit upíra, takže Emma s Amy už budou zítra touhle dubou taky upírky."
"Tak jo..kde se sejdeme?"
"Co třeba v té zřícenině tamhle? Nikdo tam nechodí."
"Dobře..budu tam v 6 hodin."
"Ok, já taky."
"Tak zatím ahoj, upíre."
"Ahoj,budoucí upíre."
Zasmála jsme se a vrátila se k holkám. Všechno viděly, a chtěli všechno vědět. Něco jsem si vymýšlela, takže to pravděpodobně ani nedávalo smysl... Ale to je jedno. Zítra jim všehcno povím.


Bylo přesně šest hodin, když jsem¨vstoupila do dveří. 
"Jsi přesná."
"Jo, nemůžu se dočkat, až budu upírkou."
Zasmál se.
"Takže, nejdřív potřebuješ vypít moji krev. Myslel jsem,že by ti třeba vadilo, kdys viděla, jak se to dělá....takež tady máš porstě sklenici s mou krví."
Natáhla jsme se po sklenici a napila se. Obrátil se mi žaludek, a první lok se mi v krku zastavil, a vrátil se. Vyprskla jsem krev na podlahu.
"Vím, chutná to hnusně....Promiň, ale, jinak to porstě nejde."
"Dobře," zadržela jsme dech a napila se. Tentokrát se mi to podařilo spolknout. Další dva loky jsme spolkla v pohodě, ale ten poslední pět přistál na podlaze.
"Nevadí, i tak by jsi v sobě měla mít dost krve... Takže teď, tě kousnu. Tady," ukázal na přibližné místona krku.
"Není to jedno?"
"Ne, není. Musíš vědět, co děláš."
"Dobře."
Naklonil se ke mně a přiložil mi ústa ke krku.
"Neměl bys napřed ochutnat moji krev, než..."
Ale už bylo pozdě. Zakousl se. Myslela jsem ,že jenom kousne, a přestane. Ale ne. On pil. Pil moji krev. A vočích měl spokojený a vyděšený výraz zároveň.
Nečekala jsem, že by mu moje krev mohal zachutnat natolik, aby ji pil. A aby mě jí skoro zbavil.
Zahalila mě TEMNOTA.


Její krev tekla do mého krku. Byla nahořklá, to jak v ní protékala moej krev. Ale přesto jsem nedokázal přestat. Ne....Prostě jsem nemohl. Její tělo pomalu ochabovalo v mých rukou.
Umírala, a já jsem se přesto nedokázal odtáhnout.
Když krev ztratila tu naohořklou chuť, poznal jsem, že bych měl přestat, nebo umře.
Něšlo to...ta krev byla tak...Tak dobrá. Nejlepší krev. Rozhodně nejlepší krev na světě.
"Miluju tě," zašeptala tak, že jsem to s těží slyšel. A v tneokamžik jsm se konečně odtáhl od jejího hrdla. Ale bylo pozdě.
Umírala, v mé náruči.
"Taky tě miluju." zašptal jsem, a položil si hlavu na její čelo.
Zabil jsem ji. To jsem nechtěl. Chtěl jsem věčný život. Pro nás pro oba, ale netušil jsem,že by se něco takového mohlo stát.
Seděla jsem tam s jejím tělem v náruči snad celou věčnost.







Alesa Cullen
Kdyby to celé nebylo tak děsivé,možná bych i nadávala. Ale už jsem si zvykla,že v mém životě se věci dávno nedějí,tak jak by měli.
Asi bych to ale měla vzít celé pěkně od začátku.
Můj život se radikálně změnil jednoho zimního večera,před šesti lety. Bylo mi patnáct a byla jsem naprosto stejná,jako všechny ostatní holky v mém věku,až do té noci...
Té noci u nás doma někdo zazvonil,byla jsem doma sama,máma byla v práci,a nerada jsem otevírala takhle pozdě,ale mohla to být moje nejlepší kamarádka Molly,která u mě měla tu noc spát.
Ve dveřích stál podivný chlápek. ,,Konečně..." vydechl,když jsem otevřela.
Rozepisovat se tu,co následovalo pak,by bylo nadlouho,ale stručně řečeno,od té noci jsem někdo jiný.
Jednou za padesát let,se narodí dívka,se znaménkem ve tvaru srdíčka za levým uchem a ona se stane Defenders-obránce lidí. Lidí,kteří netuší,že vedle nich skrytě existuje jiný svět. Svět plný mýtických tvorů a démonů.
Bylo těžké,přesvědčit mě,že já bych měla být právě tou dívkou,ale ten člověk o mě věděl všechno a věděl,že každá z těchto dívek má nějaké zvláštní nadání a tak brzy objevil i to moje.
Pouhým zvednutím ruky,přesněji řečeno dlaně vzhůru,dokážu vyslat jakýsi proud energii. Ten nezabíjí,ale je dost silný na to,abych se s příšerou dokázala vypořádat.
Mým životem už prošlo tolik zla. Od neškodných démonků,přes někdy až moc úslužné vlkodlaky,kteří se chtěli za každou cenu zavděčit a ochotně dělali informátory,až po ty nebezpečnější,jako byli například démoni,myslím ti opravdoví,zlý. Zlý duchové a upíři. Ti mě fascinovali nejvíce.
Vsadím se, kdyby tedy někdo věděl o existenci Defenders,byla bych trnem v oku všem fanynkám upírů,vlkodlaků a podobně. Myslím,že hlavně fanynky Twilight ságy by mě těžce nenáviděly. Jen že ty o těch skutečných příšerách neví vůbec,ale vůbec nic. 
Já filmy o upírech a všem ostatním mám ráda,je to pro mě takový příjemný odpočinek od reality,proto že filmová zpracování s tou realitou nemají nic moc společného.
Nejblíže tomu všemu byla skutečně Twilight sága. Jasně si pamatuji,jaký to tenkrát vzbudilo mezi upíry a později i mezi vlkodlaky rozruch.
Jak jsem již řekla,upíři jsou fascinující,záhadné bytosti a těch které je nutné zabít,je opravdu velmi málo.
Asi bych to měla vysvětlit,že?
Upíři nejsou bezduchá,krvelačná monstra,které slunce spálí na uhel,ne všichni. Upíři,jsou bezpochyby ti nejkrásnější tvorové,jak mýtického,tak i lidského světa. A dělí se na dobré a zlé. Upíři totiž nemusejí nutně pít jen lidskou krev a většina zabíjení zvířat dává přednost. Pak se najdou tací,kteří žijí na krvi zvířat a čas od času zabijí člověka a i ty nechávám na pokoji. moje práce se týká těch,kteří jsou schopně za jednu noc zmasakrovat celou vesnici. Moc jich není a já s nimi nepřicházím do styku moc často. Co se slunce týče,upíry nespálí a tím se dostávám k tomu,proč je verze ve filmu Stmívání nejblíže pravdě. Ano,oni na slunci jiskří,ale i tak se mu raději vyhýbají. Slunce jim totiž bere sílu a než ji získají po pár hodinách pobytu na slunci,z pátky,může trvat i několik dní. A právě v té chvíli,jim může ublížit stříbro,nemohou se ho dotknout,aniž by se nepopálili. Na jejich tvrdé,žulové kůži to sice nezanechá stopy,ale i tak je to bolí. Právě v době,kdy jsou oslabeni sluncem,je odpuzuje pach česneku a nemohou se přiblížit k člověku,který ho má u sebe.
Taky je rozdíl mezi tak zvanými nečistými a čistými upíry. Tedy mezi těmi,kteří jako lidé byli kousnuti a mezi těmi,kteří se jako upíři narodili. Těch je velmi málo,proto že je to docela složité. Musí být kousnuta těhotná žena,která se během těhotenství nepromění,dítě jako by vstřebává upíří jed do sebe a matka se promění,až ve chvíli,kdy dítě opustí její tělo. Jednoho takového jsem byla svědkem,rozhodně to není nic na co by člověka zapomněl. To dítě pak roste velmi rychle,během jednoho roku dosáhne fyzické i psychické zralosti dvaceti letého jedince a pak už dál neroste.
Rozepisovat se tu o všech ostatních příšerách i příšerkách nebudu,jen ve zkratce by stáli za zmínku vlkodlaci.
K proměně nepotřebují žádný katalyzátor,jako třeba úplněk,proměňují se prostě podle potřeby,samozřejmě chvíli jim to trvá,než mají potřebné sebeovládání k tomu,aby to ovlivnili. Jsou velcí,asi jako medvědi na čtyřech,možná spíš jako menší kůň,ale mnohem mohutnější a svalnatější. Tihle kluci,žijí normálními životy,jako třeba vy až na to,že se mění v obrovské psy. Jsou to zarytí nepřátelé upíry,ale k jejich velkému vzteku mohou zabíjet jen ty zlé a těch moc nepotkáte. Na místech,která jsou jako to,kde žiji já,kde se města a vesnice prolínají s rozsáhlými lesy,je jich docela dost.
Pak je tu taky spousta démonů.někteří jsou tak ošklivý,až jsou legrační,ale s těmi potíže nebývají.
Jak jsem řekla,kdyby to nebylo tak děsivé,bylo by to vážně k vzteku. Je jedna ráno,je zima,padá SNÍH a já stojím na hřbitově a čekám na toho pitomce Brayna. Brayn je snad ten nejtupější upír,jakého znám. Přijde mi to jako ze špatného filmu. Proč se, pro všechno na světě chtěl sejít zrovna na hřbitově? Vždyť upíři nespí v hrobkách,vlastně,oni vůbec nespí a ti co se usadili,žijí normálně v domech,jako Brayn. Možná nechtěl mít Defenderku u sebe v domě,tomu bych asi rozuměla.
Něco jsem zahlédla periferním viděním,nějaký pohyb a okamžitě jsem se připravila,pro případ,že by mě tu někdo vyčmuchal,nebo že by mě ten idiot prásknul. Konec konců,byla jsem v tomhle světě kandidát na zabití číslo jedna.
Ale byl to Ron,můj poradce,ten divnej chlápek,který tohle všechno spustil.
,,Ahoj." Řekla jsem obezřetně. Ron se mnou nechodil na schůzky,jen vyjímečně mě doprovázel. Jezdil se mnou po celém světě,tam kam nás zavolali,aby se zbavili něčeho mýtického,tajemného a smrtonosného.
,,Ahoj Mikaylo(* čti Mikajlo)..." Odpověděl a s významným pohledem mi podával černý TELEFON,který jsem moc dobře znala. Byla to pracovní linka.
,,Halo?" Zeptala jsem se.
,,To je Mikayla?" Zeptal se ženský,nepříjemně vysoký hlas.
,,Ano."
,,Potřebujeme vaši pomoc. Sylešli jsem o vás a potřebujeme aby jste k nám přijela,do Rumunska."
,,Přijedu,samozřejmě. Ale povězte mi,o co jde?" Tyhle věci musím vědět,než vyrazíme.
,,Nejsme si jisti." Přiznala zkroušeně žena. ,,Kousek za naším městem,je opuštěné staré panství,nikdo tam léta nikoho neviděl,ale teď,se ztratilo několik mužů a všichni po cestě kolem toho spropadeného hradu." Na chvíli se odmlčela. ,,Poslední,kdo se ztratil,byl můj muž..."
Vše bylo nachystáno na cestu. A kolem poledne jsme letěli.
Let do Rumunska byl velmi,velmi dlouhý.
Ubytovali jsme se u té ženy,co nám volala a vyspali se.
Ráno jsem šla na obhlídku toho tajemného hradu. Vypadal vážně děsivě,prvé doupě pro zloducha. Šla jsem sama,Ron se mnou do akcí nechodí,jak jsem již psala. Jen do akcí,kde máme co dočinění s temnými silami a kouzly,ho potřebuji. Většina zaříkadel je v hebrejštině a tu on ovládá skvěle.
Obrovská vrata,pobitá železem,byla otevřená,tak jsem se neobtěžovala s klepáním a šla prostě dovnitř. Přes rameno,jsem v tašce měla výbavu,byla těžká,proto že pořád nevíme,s kým máme tu čest,musela jsem vzít od každého něco,pro jistotu.
Hrad byl rozlehlí,ponurý a chladný,ale nebyla tam tma a byl vybavený nábytkem.
Procházela jsem spletitými chodbami,kolem desítek dveří,které byli všechny zamčené,už několik minut. Už mě to unavovalo. V tu chvíli jsem uslyšela kroky,ale nevěděla jsem,odkud vychází,proto že v těch chodbách se všechno ozývalo.
Vydala jsem se do levého křídla a hluk kroků zesiloval,přidala jsem do kroku.
Ve chvíli,kdy jsem vyšla z poza  rohu a přede mnou se rozléhala chodba,jsem uviděla toho,jehož kroky mě sem přivedli.
Stál uprostřed chodby,v černém rubáši,která mu sahal až po kotníky. Do tváře jsem mu neviděla,proto že měl skloněnou hlavu,ale mohla bych vsadit všechno co mám na to,že je to upír. Ta jejich zvláštní,sladká,ledová vůně se nedala zaměnit s ničím jiným.
Nebyla jsem si jistá,jestli ho mám zničit,konec konců,já zabíjím jen ty zlé a o tomhle upírovi nevím vůbec nic.
Ale když to tak promyslím,ta zmizení musí být jeho práce,tak že bych ho měla zabít. Nebo bych na to měla alespoň být připravená.
Zvedla jsem ruku,abych k němu vyslala proud ochromující energie a on v tu chvíli zvednul hlavu. A v tu samou chvíli,se moje odhodlání ztratilo. Jak se mohlo takhle ROZPLYNOUT? Už jsem viděla tolik upírů a vím,jak krásní jsou,ale jeho krása mě ohromila.
Na andělské tváři,se mu značilo překvapení,stejně jako na té mojí.
,,Přišla jsi mě zabít?" Zeptal se sametovým,tichým hlasem.
,,To ještě nevím." Odpověděla jsem.
,,Tak do toho,zabij mě. Je to tvoje práce,tvoje poslání,tak na co čekáš?"
,,Nezabíjím všechny." Podařilo se mi odpovědět. ,,Jen ty špatné."
Upír se zasmál a jeho smích,byl smíchem archanděla i když byl výsměšný a hořký.
,,Ale já jsem špatný." Dodal tišeji.
,,Tak že,to ty máš na svědomí ty muže?"
,,Ne." Odpověděl a nebylo pochyb o pravdivosti jeho slov. Jeho zlaté oči mi byly důkazem,že nelže.
,,Tak co se tady děje?"
,,Pár upírek tu trochu blázní,no a ti muži je následují."
,,Dobře a kde jsou?"
,,Ti už jsou dávno pryč,ale neboj se,jsou v pořádku,brzy se vrátí a živý." 
,,Dobře,to znamená,že tady moje práce končí."
,,Počkej!" Zavolal,když jsem se otočila k odchodu. ,,Zůstaň,ještě chvilku. Už tolik let na tebe čekám..."
,,Promiň,co že?"
,,Ano. Čekám na některou z Defenders,aby mě zabila. Tenhle život nenávidím. Všichni mě nenávidí,proto že jsem čistý upír a pro to mě mezi sebe ostatní nikdy nepřijali,nenávidím,tenhle běh na dlouho trať,bez konce."
,,Já-já nemůžu,nemůžu tě zabít,jen tak. Nic jsi mi neudělal a nejsi nijak nebezpečný."
,,Myslel jsem si to." Řekl s pousmáním. ,,Proto jsem taky měl i druhý plán."
Při těch slovech na mě zaútočil. 
Ten anděl měl neuvěřitelnou sílu. A já měla snad poprvé STRACH z upíra.
Byla bych prohrála.
V jedné chvíli,jsem na něj skočila a on mě naschvál převalil,tak že jsem ležela já na něm.
,,Prosím,prosím skonči to." Zašeptal prosebně. Nikdy jsem neměla se zabíjením problém,ale teď,jsem nemohla. V očích mě pálili slzy a já jsem spustila ruku,kterou jsem mu svírala krk,abych utrhla hlavu. 
,,Já nemůžu." Řekla jsem a odtáhla se od něj, Sedla jsem si na zem,vedla něho a objala si kolena pažemi.
,,Proč?" Vyštěkl na mě.
,,Já nevím." Odsekla jsem a zvedla se na nohy.
,,Tak se mnou zůstaň,prosím,jen chvíli."
,,Proč?" Ptala jsem se ho zmateně.
,,Už tolik desítek let,jsem nemluvil s nikým,kdo by se mě nesnažil zničit,nezdržím tě dlouho,pak můžeš odejít a už o mě nikdy neuslyšíš,prosím."
Popravdě řečeno,nechtěla jsem tam zůstat. Ten zvláštní anděl ve mě vyvolával pocity,kterým jsem nerozuměla. Něco z něj vyzařovalo,něco co mě přitahovalo a to mě děsilo.
,,Já nevím..." Odpověděla jsem popravdě.
,,Prosím." Řekl s okouzlujícím úsměvem,tak krásným,že se mu jen velmi těžko odolávalo.
Zůstala jsem s Alexem,tak se jmenoval až do noci.
Byl úžasný,milý a hodně jsme se nasmáli.
Dozvěděla jsem se,že pochází z Anglie a že se narodil v roce 1701. Jeho matku,kousnul upír,když byla v osmém měsíci. Nebyl to náhodný útok,vybral si ji úmyslně,proto že chtěl potomka. Jeho matka,mu ho ale odmítla dát a utekla i se synem do Rumunska.
O třicet let později,je jeho otec našel a matku zabil. Alex,však byl silnější,proto že jeho otec nebyl čistý upír a taky byl mladší. Bylo to jen pár let po dokončení jeho proměny a to jsou upíři nejsilnější. Bojovali spolu a on vyhrál,život matce však ale už nezachránil. Tak žil sám,občas sem přišli nějací upíři,ale nikdy ho nevzali mezi sebe a ty čisté nikdy nepotkal.
Po několika hodinách,jsem se naprosto ztratila v jeho zlatých očích. Jeho bledá kůže mi připadala neskutečně nádherná,tvrdá a studená,ale zároveň jemná. Jeho vlasy,měli podobný odstín,jako jeho oči a byli v nich odlesky snad každého tónu hnědé. Nedokázala jsem se odtrhnout od jeho rtů,plynných,dokonale tvarovaných,tmavě rudých,jako bezkrevných. A jeho tělo...Dokonale stavěné,s tvrdými svaly...Byl dokonalý....Až příliš dokonalý...Jeho krása byla bolestná....
,,Musíš jít?" Zeptal se mě kolem půlnoci.
,,Asi ano." Přiznala jsem neochotně.
,,Vrátíš se?" Zeptal se smutně a v jeho hlase bylo znát,že ví,jaká bude moje odpověď.
,,Neměla bych se vracet. Konec konců,ty jsi upír a já ta,co proti nim bojuje,to nejde. Ráno odjedeme,nemáme tu co na práci..."
,,To je mi líto."
Doprovodil mě ke těm velkým vratům a otevřel mi je. Otočila jsem se,nechtěla jsem se na něj podívat. Nechtěla jsem cítit,to co jsem věděla,že pocítím,když se na něj podívám.
V tu chvíli,mě chytil za paži a přitáhl si mě k sobě.
,,Co to-co to děláš?" vykoktala jsem.
,,Zabíjel bych,jen aby jsi se vrátila. Když tu budeš mít práci,nemůžeš odjet..."
Neodpověděla jsem,jen jsem se mu dívala do očí a byla zděšená z toho,co se mi honí hlavou. Jak bych mohla být ráda,že se tu něco děje? Jen že bych byla,musela bych se sem vrátit a to jsem chtěla....
,,Ne." Řekl nakonec. ,,To bych neudělal. Kvůli tobě,bych to neudělala. Nemohl bych ublížit člověku,ty by jsi mě pak nenáviděla,proto bych to neudělal."
A pak,mě velmi něžně a opatrně políbil svými chladnými rty.
Zavrávoral jsem dozadu a utíkala pryč,od toho zpropadeného hradu.
Měla jsem dojem,že za mnou zašeptal: ,,Vždycky na tebe budu čekat..." Ale nebyla jsem si přes dupot vlastních nohou jistá.
Utíkala jsem lesem,TEMNOTA a moje vlastní emoce,mi znemožňovali najít cestu k domu té paní,ale nakonec,se mi to podařilo.
Ron na mě samozřejmě čekal. Vysvětlila jsem mu celou situaci,řekla mu i o Alexovi. To,co jsem cítila,jsem si ale nechala pro sebe.
V noci,jsem nespala,jen jsem se převalovala a neměla v hlavě nic jiného než Alexe.
Ráno jsme měli odlétat. Rozloučili jsme se s tou milou paní,co nás tu tak dobře ubytovala a vydali se na letiště.
Bylo zataženo a pršelo,měla jsem pocit,jako by nebe mělo stejnou náladu jako já. Nastoupila jsem,dveře se zavřeli a letadlo se odlepilo od země...No a pak bylo po všem. 
Nechápala jsem,proč mi tečou slzy,proč se mi stýská po někom,koho neznám ani jeden den.
Ron si zašel na záchod a já si opřela hlavu o okýnko a snažila se sebrat.
,,Ahoj." Ozvalo se za mnou. Stuhla jsem,v žaludku se mi prohnala hejno motýlu,proto že ten hlas nemohl patřit nikomu jinému.
,,Alexi?"
,,Nemohl jsem tě nechat odjet Mikaylo. Díky tobě jsem pocítil něco,co nikdy před tím. Naději,vášeň i strach smíchané dohromady,pokud mi to dovolíš,dovolíš,abych tě prosil,aby jsi mě měla ráda,budu se o tebe ucházet. Vím,že je to šílené,upír a Defenders,ale pro mě už není cesty zpátky."
,,Nechci aby jsi mě prosil."
,,Tak že ne..." Řekl smutně. ,,Nemyslel jsem si,že mám šanci,vím. Jak by jsi mohla chodit s monstrem,příšerou? Zasloužíš si něco víc,chápu. Omlouvám se,že jsem tě obtěžoval,hned jak přistaneme,zmizím."
,,Takhle jsem to nemyslela." Řekla jsem s úsměvem.
,,A jak tedy?" Ptal se zmateně a vypadal tak sexy.
,,Nemusíš mě prosit. A nemyslím se,že jsi příšera. Není důvod mě prosit,rozumíš mi?"
,,Tak že to tedy znamená..." Odmlčel se a jak mu to docházelo,po jeho tváři se objevoval kouzelný úsměv. ,,Znamená to,že bys-že bys mě chtěla? Že by jsi mě dokázala mít ráda?"
,,Ne. Znamená to,že bych tě dokázala milovat."
,,Já už tě miluji." Dodal a pak mě políbil.
Ron byl sice trochu v šoku,ale nakonec to nějak zkousnul.
No a od té doby,jsem proti všem příšerám,stála po boku se svým klukem-Upírem..........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která povídka na 5. slov se vám líbí nejvíc?

Od BlackRoseAngel
Od Alesy Cullen
Od An.dy28

Komentáře

1 BlackRoseAngel BlackRoseAngel | Web | 20. prosince 2010 v 14:13 | Reagovat

Tohle je zkrácená verze, protože když jsem dopisovala tu delší s "hapyendem", bylo to nějka na 23 stránek, a to ještě nebyla úplně hotová...:D
Budu ráda za každý hlas ;)

2 Shara Shara | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 22:45 | Reagovat

Já se nedokážu rozhodnout, obě je máte moc pěkné a nápadité :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama