Zakázaná láska- Kapitola první-Kdo nemá duši?

25. února 2011 v 15:52 | Alesa Echelon |  My stories (povídky)
Napsala jsem dnes,novou povídku. Prozatím,je zamýšlená,jako jednorázová. Tak že,rozhodnutí o ní,je na vás, Pokud vás zaujme a budete chtít pokračování,napíšu k ní další kapitolky. Je to na vás. Hezké počtení a nezapomeňte komentovat :-)

Tato povídka
je inspirovaná mým nejoblíbenější členem skupiny Cinema Bizarre. Viz foto,kdo by nevěděl,tak tohle je Yu :-)


Nejhorší,je v životě pocit,že to co milujete,vám proklouzlo mezi prsty...
Ano,přesně to se stalo mě. Povím vám ten příběh,ale bude lepší,když začnu od začátku,když řeknu něco málo o sobě. Jmenuji se Vicky a je mi dvacet let. Bydlím v malém městě a jednoho dne jsem se rozhodla,že pojedu jen tak do Německa a zkusím si najít práci. Já vím,je to šílený nápad,ale já se vždycky rozhodovala spontánně,tak jak mě v tu chvíli napadlo. Teď,když se na to dívám zpětně,nemůžu se rozhodnout jak se na celou tu věc dívat. Na jednu stranu to bylo to nejlepší,co mě kdy potkalo a na stranu druhou to bylo to nejhorší....Tak že co si z toho mám vybrat?
Můj příběh začíná jedné deštivé noci v Berlíně. Nepodařilo se mi sehnat pokoj na dnešní noc,tak že mi prostě nezbylo,než si zalézt do autobusové zastávky v parku. V tu chvíli už mi to moje ukvapené rozhodnutí nepřipadalo jako tak skvělí nápad,ale už se nedalo nic dělat. Naštěstí nikde nikdo nebyl,byla noc a lilo jako z konve,tak jsem se v zastávce převlékla do suchého oblečení,učesala si mokré,blond vlasy a setřela si rozmazanou řasenku,ne že by zrovna teď někomu záleželo na tom,jak vypadám,ale já jsem prostě taková.
Asi půl hodiny jsem jen tak zírala do deště a poslouchal mp3,když mě najednou něco vyrušilo. Vyndala jsem si sluchátka a zaposlouchala se. Jedno z oken bylo totiž rozbité,nebylo v něm vůbec sklo. Ale nebyla tam zima,byl teplý červencový večer. Odpoledne bylo horko až k zalknutí,tak že tahle bouřka,která přinesla déšť a vlahý vítr,byla příjemná. Ale i přesto,že tak hodně pršelo,bylo teplo. Zaposlouchala jsem se pozorněji. Přes kapky a šum větru jsem uslyšela kroky,které byly čím dál hlastitější a zřetelnější. Přibližovali se. Trochu jsem se bála. Přece jen samotná holka uprostřed noci,v temném parku,kde široko daleko nikdo není,přiláká pozornost nějakého opilce,nebo násilníka. Zvažovala jsem,že uteču,ale bylo už pozdě. Okýnkem zastávky dopadl na zem stín,tak že příchozí už byl moc blízko. Nezbylo mi tedy,než se skrčit v rohu zastávky a doufat,že nebudu vidět. V tom rohu totiž byla naprostá tma,bylo to jediné místo,kam nedopadlo světlo pouliční lampy stojící hned před tímhle přístřeškem.
Moje naděje,že ten člověk prostě zastávku přejde,se rozplynula ve chvíli,kdy se zastavil přede dveřmi. Zmáčkla jsem se ještě víc do rohu,zavřela jsem oči a i dýchat jsem se snažila co nejméně. Uslyšela jsem vrznutí dveří. Jistě,jak jinak já s mojí smůlou,prostě nemohla zůstat sama. Neviděla jsem mu do tváře,protože stál přímo proti světlu,ale zcela jistě to byl kluk. Sundal si kapuci a zatřásl vlasy. Jediné,co bylo poznat bylo to,že je má delší,světlé.
Po chvíli se posadil na lavičku a vzdychl si. Opravdu jsem doufala,že mě neuvidí,i když ten kluk nevypadal jako nějaký násilnický psychopat,nechtělo se mi vysvětlovat co tu dělám a podobně. Po chvíli ticha promluvil.
,,Ten déšť je příšerný viď?" Byla jsem trochu v šoku,proto že jsem měla dojem,že se mým směrem vůbec nepodíval. Ale nad překvapením převládlo podráždění,nebyla jsem tak nenápadná,jak jsem doufala. Vůbec se na mě nedíval,pořád se díval před sebe,ale nějak jsem vytušila,že čeká na odpověď.
,,Jo,to je." Dostala jsem ze sebe. Jen se usmál,s očima stále upřenýma před sebe.
Najednou,se na mě otočil a já v tu chvíli zapomněla na všechno. Nevzpomněla bych si,ani jak se jmenuju. Hezčího kluka jsem nikdy neviděla. Měl platinově blond vlasy,jeho oči byly ve zvláštním odstínu zelené,orámované černou linkou....Vypadl prostě přesně jako kluk,kterého bych si vysnila.
,,Nevystrašil jsem tě doufám." Řekl. V reakci na můj tupý výraz řekla bych.
,,N-ne,ne,v pohodě." Podařilo se mi vykoktat a připadal jsem si jako pitomec.
Ona se zase jen tak pousmál a znovu se díval před sebe. A já...já z něho nedokázala spustit oči.
,,Jak se jmenuješ?" Vypadlo ze mě bez přemýšlení. Radši jsem se měla kousnout do jazyka a držet pusu. Ona se totiž neotočil,pořád se díval do deště,s tím zvláštním,lehkým úsměvem na dokonalé tváři.
,,Záleží na tom?" Odpověděl.
,,Záleží."
,,Komu?" Zeptal se pochybovačně.
,,Mě,například."
,,Proč?"
,,Já nevím." Přiznala jsem.
,,Říkají mi Yu." Odpověděl po chvíli.
Yu,zvláštní,pomyslela jsem si. Ale asi to bude jen přezdívka. Sám řekl: Říkají mi Yu....
,,Já jsem Vicky." Řekla jsem.
,,Já vím."
,,Co že?" Zeptala jsem se vyvedená z míry.
,,Že to vím." Odpověděl naprosto v klidu.
,,Jak?" Vydechla jsem.
Neodpověděl,jen ukázal hlavou za mě,na moji tašku. Jasně,měla jsem na ní visačku s jménem,ale jak to mohl vidět,já ji měla za sebou. Chvíli jsem nad tím přemýšlela,ale pustila jsem to z hlavy,jen co jsem se na něj podívala. On se totiž otočil a zadíval se mi přímo do očí. Na dlouhou chvíli se do sebe naše oči zasekly a zdálo se,že stejně jako já,ani on nedokázal uhnout pohledem. Po tom nezměřitelném okamžiku se najednou usmál a zakroutil hlavou. Povzdechl si a zase se obrátil svůj pohled přímo před sebe. Já na něj dál fascinovaně zírala.
,,Ty toho moc nenamluvíš co?" Zeptala jsem se,když už mi to ticho začalo být nepříjemné.
,,To záleží na tom,s kým jsem víš."
,,Aha,tak že tím chceš říct,že se mnou si nemáš co říct?"
Usmál se a posul se blíž ke mě. Byl teď tak blízko,že jsem se mohla dotknout. Ta bláznivá touha mě skoro zdolala,ale nakonec jsem ruku sevřela do pěsti.
,,Naopak." Odpověděl stále s úsměvem.
,,Tomu nerozumím." Přiznala jsem.
,,S tím počítám." V očích mu šibalsky zajiskřilo a já byla ztracená. Úplně poblázněná tímhle zvláštním,tajemným klukem.
,,Mám si s tebou co říct,ale bojím se,že kvůli tobě budu mluvit víc,než bych měl a to by nebylo dobré."
,,Proč?" Vydechla jsem zmateně. On na mě znovu upřel zdrcující sílu svých dokonalých očí. Tentokrát beze stopy úsměvu,odpověděl velmi vážně.
,,Prozradil bych něco,co by neměl nikdo vědět."
,,A to je?"
,,To kdo jsem."
Omámeně jsem se mu dívala do očí,když najednou natáhl ruku a velmi zlehka,aniž by uhlnul pohledem,mi přejel po tváři. Něco,snad nějaký hlásek v mé mysli mi napovídal,že bych se asi měla bát,ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem myslet nan nic jiného,než na to,že se mě dotýká. Pak svou ruku stáhl a zatvářil se zmučeně.
,,Co se stalo? Udělala jsem něco špatně?" Zeptala jsem se. Kůže na tváři mě pálila,po tom jak ji opustila jeho ruka. Pálila tou prázdnotou a toužila znovu po jeho dotyku.
,,Ne,ty ne. To já." Řekl a schoval si hlavu do dlaní.
,,Tomu nerozumím." Podařilo se mi ze sebe vypravit. Zvedla jsem ruku a chvíli přemýšlela. Touha utěšit ho však byla neovladatelná. Položila jsem mu ruka na záda a pohladila ho po nich.
,,Co se děje?"
,,Dělám,to co dělat nesmím." Řekl
,,Co?" Naléhala jsem.
,,Pouštím si tě k tělu." Zněla jeho naprosto vážná odpověď.
,,A to nesmíš? Proč?"
Znovu si povzdechl,zvedl hlavu a obrátil na mě svůj pohled. Jeho oči,před tím tak zářivé a jasné,byly najednou jako by plné bolesti.
,,Proto že...Proto že prostě nesmím. Není to pro mě. Tyhle lidské věci,nejsou určeny mě." Lidské? Podivila jsem se. A on se na mě teď díval s obavami,jako by mu došlo,že řekl,něco co neměl. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Mám se ho zeptat,jak to myslel,nebo to přejít? Co bude lepší?
,,Řekni mi,kdo jsi?" Prostě jsem se nedokázala ovládnout,moje zvědavost byla silnější než já.
,,Nemůžu." Odpověděl . Ale z jeho pohledu,jsem vyčetla,že se pere sám se sebou,že by mi to snad rád řekl,ale nemůže.
,,A co kdybych to uhodla?"
,,To bys nikdy neuhodla,tím jsem si jist."
,,Tak mi dej nápovědu. Něco,čeho se můžu chytit,stěžejní informaci,na které můžu postavit svoji teorii."
,,Dobře,ale bojím se,že pak,pokud to tedy uhádneš,utečeš s křikem." Nevesele se usmál a znovu mě zlehka pohladil,tentokrát po vlasech.
,,To si nemyslím." Řekla jsem sebejistě. ,,Zkus to."
,,Dobře. Nejsem jako ty,nejsem ta pravá společnost pro tebe,nejsem nejlepší společnost pro nikoho. Nosím s sebou jen žal a utrpení,nic jiného neumím." Dodal smutně.
,,Myslím,že se pleteš. Mě si žal ani utrpení nepřinesl,naopak."
,,A to je přesně ten důvod,proč bych měl odejít."
,,Nechci abys odešel." Zašeptala jsem. Nedokázala jsem pochopit,kde se ve mě vzala ta touha,tak silný cit k někomu,koho vůbec neznám,koho vidím prvně v životě. Láska na první pohled? Možná...Možná něco víc,mě k němu neovladatelně přitahovalo.
,,Měl bych odejít...Ale místo toho chci udělat něco,co jsem ještě nikdy neudělal."
,,Tak to udělej.? Nevyptávala jsem se,co to je,prostě jsem jen chtěla odvézt jeho myšlenky od odchodu.
Ale Yu v tu chvíli udělal něco,co jsem ani za nic nečekala. Pomalu,jako by testoval sám sebe,nebo moji reakci,se ke mě naklonil a pak mě políbil. Velmi zlehka,něžně. Byl to polibek,jaký jsem nikdy nezažila. Jeho rty a moje rty,jako by splynuli v jeden celek. Špičkou jazyka mi objížděl horní ret a já si musela připomínat,abych dýchala.
Když se odtáhl,jeho oči zářili něčím novým,něčím,co jsem v nich před tím neviděla.
,,Omlouvám se." Řekl po okamžiku,kdy jsme se jeden druhému zase dívali do očí.
,,Za co?" Zeptala jsem se zmateně. Byla jsem stále jako omámená z jeho polibku.
,,Za to,že jsem tě políbil. Neměl jsem to dělat. Promiň."
,,Neomlouvej se,mě to nevadí. A proč si to neměl dělat?"
,,Jak jsem říkal,tyhle věci nejsou určeny mě."
Chvíli jsem se nad tím musela zamyslet. To,co říkal bezpochyby myslel vážně,ale nerozuměla jsem tomu. Proč by to nebylo pro něj? Jak myslel to,že by mi mohl nechtěně prozradit,co je zač? Tak co je tedy zač? Lámala jsem si hlavu,ale marně. Na nic jsem nepřišla.
,,Řekni mi prosím,co ji zač." Poprosila jsem Yua po dlouhé chvíli mlčení.
,,Už jsem ti říkal,že nemůžu. Jsou určité věci,které musím dodržovat. I když teď,jsem porušil snad každé pravidlo."
,,Jak to myslíš? O jakých pravidlech to mluvíš?"
,,O pravidlech mého světa."
,,Já tomu nerozumím." Přiznala jsem sklíčeně.
,,Je to tak lepší,věř mi."
,,Lepší pro koho?" Odsekla jsem podrážděně.
,,Pro tebe. Nesmíš dovolit,abys ke mě něco cítila. Nepřineslo by ti to nic jiného,než bolest,ale tak už to se mnou chodí,to je můj úděl."
,,Na to je trochu pozdě." Přiznala jsem tiše.
,,Doufám,že se mýlíš. Já bych ti tvoje city totiž nikdy nemohl opětovat. Někdo,kdo nemá duši,nemůže cítit lásku."
,,Někdo kdo nemá duši?" Opakovala jsem šokovaně.
,,Přesně tak. Už jsem ti prozradil dost,víc už říct opravdu nemůžu."
Někdo kdo nemá duši...Ta slova mi zněla v hlavě pořád dokola. Někdo kdo nemá duši. Kdo je to? Kdo nemá duši? A pokud nemá duši,pokud nedokáže cítit,proč mě tedy líbal? V hlavě se mi rojilo milion otázek a ani na jednu z nich jsem neznala odpověď.
Z ničeho nic,se natáhl a objal mě.
,,Prosím,zapomeň na mě." Zašeptal mi Yu do ucha zlomeným hlasem.
,,To nejde." Odpověděla jsem. Bylo to zvláštní,jak lehko mi šli vyjadřovat city. Obvykle taková nejsem. Co se citů týče,jsem spíš zdrženlivá,opatrná. Ale tenhle kluk,Yu,kterého jsem vlastně vůbec neznala,mi tak popletl hlavu,že jsem nepoznávala sama sebe.
Odtáhl se ode mě a podruhé mě políbil. Zase něžně a lehce jako poprvé.
,,Svítá." Řekl. ,,Musím jít."
Panika mi okamžitě sevřela žaludek i srdce. Věděla jsem,že když odejde,nejspíš už ho neuvidím.
Znovu,se mi na kratičký okamžik zadíval do očí a pak vstal a odešel ke dveřím. Moje mysl,pracovala moc pomalu. Nechala jsem ho i otevřít dveře,než mi všechno došlo,než mi došlo,že je konec,že odchází.
Vystřelila jsem ke dveřím a chytila ho za ruku. Donutila jsem ho tak,aby se otočil ke mě.
,,Nechoď,prosím." Zašeptala jsem.
,,Musím." Odpověděl,aniž by se mi podíval do očí.
Ale já ho nepustila,nedokázala jsem to. Povzdechl si a vzal můj obličej do svých dlaní a pátravě se mi díval do očí. Cítila jsem,jak se mi po tváři kutálejí slzy. Ztékaly mu mezi prsty a jeho výraz se změnil,když si toho všiml.
Naklonil se ke mě a líbal mě. Úplně jinak,než před tím. Příliš silně mi drtil ústa svými rty. Ten polibek byl prosycení zoufalstvím.A než jsem se stačila vzpamatovat,byl pryč.
Bez přemýšlení jsem vyběhla ze dveří. Viděla jsem jeho siluetu v dešti,jak odchází zády ke mě,tam,kde v parku byla spousta stromů.
,,Yu!" Vykřikla jsem zoufala,nestarajíc se o to,jestli mě někdo slyší a bude si myslet,že jsem blázen.
,,Yu,prosím počkej!" Zastavil se a otočil ke mě.
Rozběhla jsem se k němu.
Když jsem k němu doběhla,byla jsem už úplně promočená.
,,Uvidím tě ještě někdy?" Vypravila jsem ze sebe zadýchaně.
Yu mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. Sevřel mě pevně v objetí,ale hned neodpověděl. Vychutnávala jsem si tu chvíli a tušila,že je poslední. Slzy mi dál tekly po tváři a mísily se s deštěm.
,,Jednou,až bude noc,jako byla tahle,sem zase přijdu." Odpověděl. ,,Budu ale doufat,že na mě do té doby zapomeneš a nebudeš tady. I když tě chci zase vidět,takhle to pro tebe bude lepší."
,,To se nestane. Budu tu každou deštivou noc." Odpověděla jsem.
Stiskl mě v náručí silněji a byl pryč. Nevšimla jsem si,kudy odešel. Měla jsem dlouho zavřené oči. Nejspíš odešel k těm stromům,to by bylo jediné vysvětlení,proč ho nikde nevidím. I když,mi to připadalo divné,že by odešel tak rychle.
Pomalu,jako tělo bez duše,jsem se vracela k zastávce,abych si vzala svoje věci.
Když jsem to udělala,zamířila jsem k ubytovně,kde mi slíbili ode dneška pokoj.
Byla jsem ještě v parku,když jsem uslyšela: ,,Já nezapomenu." Rozhlížela jsem se,ale kolem nikdo nebyl. Ani noha,prostě nikdo. Znělo to,jako by to zašuměl vítr......

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eleneora Eleneora | Web | 26. února 2011 v 10:56 | Reagovat

Díky moc. Opravdu si vážím tvé pochvaly :)
Moc se omlouvám ale tvoji číst teď nebudu, za chvilku jdu za Veronikou tak se psychicky připravuji :D :D :D

2 Alesa Echelon Alesa Echelon | E-mail | Web | 26. února 2011 v 10:57 | Reagovat

[1]: V pohodě :) 6 budeš mít čas,tak třeba mrkneš :-)

3 KIKI KIKI | E-mail | Web | 26. února 2011 v 13:10 | Reagovat

Taky je muj nejoblibenejsi,miluju ho :D ale nejsem jedina vid? :D
Rozhodne pis pokracko,zacina se mi libit,vlastne,mne se libi vsichny povidky ohledne Yua :D a hezky blog :-D

4 BlackRoseAngel BlackRoseAngel | Web | 26. února 2011 v 13:31 | Reagovat

Chci pokračování! A hned! :) :D
Prosíííímm!!!

5 Shara Shara | E-mail | Web | 26. února 2011 v 15:00 | Reagovat

Úžasné, chci pokračování!!
Tvoje povídky se strašně dobře čtou :)

6 vaninka vaninka | 26. února 2011 v 16:11 | Reagovat

Jů to je úžasné!
Doufám že v nejblišší době bude pokračování :)
(budu si to tu hlídat jako okov hlavě :) :-D

7 Alesa Vampire Alesa Vampire | E-mail | Web | 26. února 2011 v 18:04 | Reagovat

Tak všem moc děkuji za komenty. Vaše přání je mi rozkazem. Hned se na to vrhnu :-D

8 Blog-Bot Blog-Bot | 27. února 2011 v 12:14 | Reagovat

Komentáře nesovisející s články,jsou systémem vyhodnocovány jako SPAM a jsou automaticky mazány.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama